Evansi, dost! (cz Fanfiction)

2.Kapitola

Byl pátek a já se připravovala na rozlučku se svobodou, kterou Lili pořádala v domě, kde už nějakou dobu se svým, teď už snoubencem, Robinem bydlí.

,,Drdolku, drdolku, jsi tam?" ozvalo se za dveřmi. Nikdo jiný, než Evans mi neříká tak blbě. 

,,Co chceš?!" vyštěkla jsem, když za dveřmi skutečně čekal jeho obličej. 

Na tváři nechala naštvanou grimasu. Zato on vypadal, že se přímo královsky baví. 

,,Přišel jsem tě slušně, opakuji, slušně poprosit, jestli bys mi nepohlídala zítra Finna." U jeho pravé nohy sedělo malé roztomilé štěně. Upíralo na mě svá hnědá kukadla. Úplně jsem zapomněla, že je to pes mého úhlavního nepřítele. Sklonila jsem se k té kuličce. Ihned radostně poskočila a začala mi olizovat prsty. ,,Je boží, že jo?" ozval se nade mnou Evansovo hlas. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se mazlím se psem svého soka. 

,,Potřebuješ ho pohlídat zítra? Na jak dlouho?" Dám mu ještě jednu šanci.

,,Budu zítra po obědě odlétat do New Yorku a vrátím se druhý den kolem deváté ráno. Postarala by ses prosím o něj, než se vrátím?" 

,,Dobře. Promluvíme si o tom, až budu doma. Teď musím na oslavu k Lili, zpátky budu kolem jedenácté, tak se pak stav." Samotnou mě překvapilo, jak jsem na něj milá.

Evans stále okupoval místo ve dveřích, když jsem si nazouvala bílé tenisky. Až když jsem musela zamknout byt, se uráčil vycouvat, abych měla prostor. 

Sbíhala jsem zrovna schody, když za mnou stihl zavolat:,,Děkuju, drdolku!" Věnovala jsem mu nahoru úsměv. Dneska si vyplýtval měsíční dávku mého milého já. Jenže problém byl, že jsem si cestou na oslavu uvědomila, že mi to vlastně bylo příjemnější, než když na sebe pořád jenom pokřikujeme. Možná za to mohl ten roztomilý pejsek. Před tím stvořením, nemůžete být na nikoho zlí. Ty očička vás prostě dostanou a rozmrazí vaše srdíčko. 

,,Ahoj, Alis!" Lili mě ihned objala a odvedla na zadní zahradu, kde byl rozdělaný oheň. Dneska se sešla celá naše holčičí parta. Je nás tu celkem pět a pouze já a Mellisa jsme nezadané. Prostě jsme zatím neměly štěstí no. To se stává. 

Caroline i Stephanie byly vdané a měly děti. Lili to teď bude čekat. Zajímalo mě, jestli je před svým velkým dnem, kdy jí na prsteníček přibude zlatý kroužek, nervózní.

,,Tak jak se cítí naše nevěsta?" začala jsem se vyptávat.

,,Mám se úžasně. Až na to, že si musím zítra jít vybrat šaty a stále nemám vůbec žádnou představu," postěžovala si Lili.

,,Půjdeme přece s tebou. Vybereme ty nejkrásnější!" vložila se do rozhovoru Stephanie, která v ruce držela skleničku vína.

,,Jo! Alis, musíš si na zítra udělat čas. Potřebuju, abyste si vybraly šaty pro družičky," řekla mi Lili. 

,,No podle toho v kolik bychom šly."

,,Někdy po obědě, abychom to všechno hezky stihly a byly zároveň vyspinkané po dnešní párty," zasmála se Caroline. Bylo na ní poznat, že vypila už trochu víc vína, než ostatní.

,,Po obědě nemůžu, budu sousedovi hlídat pejska."

,,Evansovi?! Neříkala si náhodou, že je to ten největší idiot na světě?" zamrkala na mě nechápavě Lili.

,,Rozhodla jsem se, dát mu ještě šanci. A hlavně ten pejsek nemůže být sám přes noc v bytě. Je to ještě štěně," namítala jsem a dívala se přímo do kamarádčiných očí, ve kterých se zračila starost.

,,Tak vezmeš toho drobečka s sebou. S majitelkou té půjčovny se znám, a když ten prťous nebude nějak zlobit, tak tam může." Lili se na mě usmála. Do ruky mi vtiskla skleničku s vínem a řekla, že si musíme připít. ,,Na úžasnou budoucnost!" 

,,Na úžasnou budoucnost!" zakřičely jsme společně. O pár vteřin později se ozvalo přiťuknutí a smích.

Domů jsem se dostala opravdu kolem jedenácté. Měla jsem v sobě pár skleniček vína, takže moje nálada byla na dobrém bodu. Bylo to jako mít trochu růžovější brýle na očích. Bylo mi fajn.

,,Drdolku, už jsi zpátky?" Dveře od Evansova bytu se otevřely, když jsem na celý dům chrastila svazkem klíčů a kvůli trochu rozostřenému pohledu neviděla správný. ,,Počkej, pomůžu ti," řekl, než ode mě převzal ty neposlušné kusy kovu na provázku. Měla jsem na nich cedulky s písmeny. B jako byt, S jako sklep, P jako prádelna a spoustu dalšího. Prostě mám klíče ode všeho.

,,Děkuju," zahihňala jsem se jako puberťačka. Vypila jsem toho opravdu trochu víc.

,,Pohlídáš mi tedy zítra Finna, prosím?" sedl si vedle mě na pohovku.

,,Neboj se. Pohlídám ho. Budu se o něj starat, jako by to byl můj vlastní pejsek," usmála jsem se na něj.

,,Tak to jsem rád, že se pro jednou můžeme domluvit v klidu a bez hádky." Jeho dlaň se najednou objevila na mém koleni. Evans se dotkl mého kolene! Z reflexu, že je to zakázané území, zrovna pro něj určitě, jsem ucukla. Pouze uhnul pohledem, zvedl se z pohovky, zamumlal tiché díky a vyrazil jako šipka pryč z mého bytu.

Se stále trochu točící se hlavou jsem vyrazila do koupelny, abych se osprchovala. 

Když jsem ulehala do postele, na pomstu Evansovi jsem už ani nemyslela. Jestli budeme takhle dál nějak "vycházet", tak bych možná ty jeho výjevy mohla přetrpět.