Kind; Unknown

Chapter one

V den 16 narozenin

Opět je to tady. Noc po dlouhém dni, který jsem prožila oslavou svých narozenin. Tuto noc se zase ocitnu ve světě nás Neznámých, každou noc mých narozenin to tak je a samozřejmě i tehdy, když si prostě přeji, tam být. Zavírám své oči a usínám.

Pomalým krokem mířím do pootevřených dveří na konci chodby, přeci jen jsem ještě pořád unavená a mé oči se nechtějí pořádně otevřít. Vstoupím dovnitř a zrovna v tu chvíli se okolo mě rozletí konfety a všichni odsud, co jsou přítomní, mi popřejí sborové ‚Všechno nejlepší Abigail‘. Na mé tváři se objeví široký úsměv, když spatřím Cassandru. Rozběhnu se k ní a skončím v její náruči.

„Všechno nejlepší Abi“ Cassandra mi ještě jednou popřeje k narozeninám, zatímco se od ní odtáhnu stále s širokým úsměvem na tváři. Zrovna ve chvíli, kdy jí chci poděkovat, zvedne svůj ukazováček před můj obličej a usměje se.  „Počkej! Ještě tu mám pro tebe tohle“ Druhou ruku zatne v pěst, na malý moment zavře své oči a s otevřením očí otevře i svou dlaň, která už však není prázdná, naopak vystavuje malou krabičku. Opět s úsměvem krabičku převezmu a natěšeně jí otevřu. Uvnitř uvidím malý přívěšek sloníka, po kterém se můj úsměv zase o kousek zvětší.

„Děkuju moc Cass“ Ihned si přívěšek připnu na můj náramek, na kterém nosím všechny její přívěšky, které od ní pravidelně dostávám už od dne svých 6 narozenin, kdy jsem jí poprvé viděla, a můj život se změnil. Ještě jednou Cassandru obejmu a ucítím dotyk na mém rameni. Otočím se, přičemž spatřím tvář Andrease, který se na mě šťastně usmívá. Cassandra zamumlá něco jako ‚Uvidíme se potom‘ a poté zmizí a já se mohu věnovat Andreasovi, kterého ihned pevně obejmu.

„Všechno nejlepší Abigail“ Andreas mi předá kytici, avšak ne obyčejnou růži, nebo něco takového. Do rukou mi předá kytici v květináči a já se musím zasmát. Andreas se zatváří dotčeně a objasní mi situaci. „Dávám ti květinu v květináči, protože jsem chtěl, aby ti hned nezvadla, a ty jsi jí pak nezahodila do koše“ Usmála jsem se nad jeho roztomilostí, když se zatvářil, jakoby to bylo naprosto jasné a pokroutila jsem očima.

„Děkuju moc Andreasi“ Usměju se na něj a kytici odložím na stoleček, který tady je. Andreas je kluk, který byl do druhu Neznámých zařazen ve svých 7 letech, tedy o rok později, než já. Nevzpomínám si, že bych tu byla u jeho přivítání, ale to je dost možné, že nebyla. Seznámila jsem se s ním teprve vloni, když jsem nastoupila na střední a on je teď už rok můj spolužák. Jsem ráda, že je na mé škole aspoň jeden z našeho druhu, možná nás je více, ale zatím jsem nikoho nepoznala. V jeho společnosti se usadím na gauč a mezitím co si povídáme, přijde za mnou ještě pár lidí, aby mi osobně popřáli k narozeninám. Je to tu úžasné.

„Těšíš se do školy?“ Pootočila jsem hlavu jeho směrem a uviděla jeho úšklebek na tváři, který mu vždy tvořil roztomilý dolíček na levé straně tváře.

„Jediný důvod, proč se netěším na mé narozeniny je ten, že jsou den před začátkem školního roku. Doufám, že ti tohle jako odpověď stačí, Reasi“ Na konci zdůrazním jeho přezdívku, kterou jsem mu vymyslela asi před půl rokem ve škole v hodině fyziky, která byla opravdu nudná. Andreas se uchechtne a ještě než stačí cokoliv dalšího říct, vyruší jej Cassandra, která si k nám přisedne a všem třem nám na stůl položí skleničky.

„Vím, že máte určitě žízeň, proto ty skleničky“ Zodpoví nám na naši otázku dříve, než jí vůbec stihneme vyslovit a přátelsky se na nás usměje. Jak já tak Andreas se zasmějeme a přikývneme na souhlas. Cassandra na malou chvíli zavře opět své oči a za malou chvíli už na stole stojí položená flaška Fanty, kterou nám následně nalije. I za těch deset let co jí znám, obdivuju její schopnosti. Je tady společně s jejím manželem Nickem nejvyšší a proto má tyto schopnosti už úplně vyvinuté. Já se za těch deset let zatím naučila jen pár výhod, jako jsou například létání, které už jsem ale uměla v den, kdy jsem se tady ocitla a nebo čtení myšlenek, když to zrovna nutně potřebuji. Pak jsou tady ty klasické výhody našeho druhu, jako tabulka informací o daných lidech nebo možnost teleportace. Postupně časem se všichni tady naučí všechny schopnosti, které jsou mi ještě stále neznámé.

„Abi, víš, že už zítra se v tobě zrodí schopnost kouzlení? Už je to deset let, co jsi mezi námi“ Po informaci, kterou mi Cassandra sdělí, se usměju a pocítím nadšení, které postupně projede celým mým tělem.

„Už se na to těším“ Samolibě se usměji a Cassandra s Andreasem se zasmějí mému výrazu. „Kolik nás tu dneska je?“

„Něco kolem 40 lidí, většina přišla jen, aby s tebou oslavili tvé narozeniny“ Oči se mi překvapením rozšířily. Čtyřicet lidí v tuhle hodinu den před školou? Páni. Pocítila jsem, jak se mi do tváří hrne odstín červené barvy a na malou chvíli sklopila hlavu. Tihle lidi tady jsou úžasní.

Naši příjemnou atmosféru vyruší červeně blikající světla a zvuk, připomínající sanitku. Cassandra se usměje a mrkne na nás. „To bude ten nováček“  Nadšení v jejím hlase nejde přeslechnout a jak já tak Andreas se překvapeně zatváříme.

„Dneska měl přijít nováček, a ty jsi nám o tom neřekla?“ Zatvářila jsem se ublíženě a Andreas můj pohled předvedl také, přičemž se Cassandra začala smát.

„Omlouvám se vám. Pojďme ho tedy přivítat“ Usmála se na nás a všichni tři jsme se vydali ke dveřím, které byly pootevřené a než jsme k nim došli, vešel do nich kluk, který mohl být tak v mém věku, možná trošku starší. Zdál se mi být povědomý, avšak moje pocity se potvrdily, když jsme přistoupili ještě o pár kroků blíže.  Mé obočí vystřelilo udivením nahoru, když jsem se pozorněji zadívala na tvář mého souseda, který navštěvoval mou školu o ročník výše.

Avšak pochybuji, že ví o mé existenci.  

***

Chtěla bych poděkovat Dominičce za úžasný cover ke story :-) Jinak budu ráda za každý ohlas u první části.

Věnována je BieberLucy :-)