jednorožčí doupě

7.Ticho a Tma

Nechce se mi věřit, co se právě teď stalo... Po chvíli co jsem omdlela, mi něčí hlas tiše našeptával do ucha Matyho jméno. Jakmile jméno začalo utichávat, začínali mi kolem hlavy létat andělíčci a sem tam mezi nimi prolétl nějaký jednorožec, který jedl tu krásnou trávu kterou jsem naposled zahlédla, když jsme s Any a Matym zapadli do díry ve starém stromě. Toto bylo to jediné, co si za nynějších 12 hodin pamatuji. Když kolem mé hlavy všichni andělíčci konečně usli, probudila jsem se na jiném místě, které jsem doposud neznala.
,,Jau! Roso!? Kde se tu bereš?! Já tu čekám v téhle černé místnosti už nejmíň třináct hodin, hladovím tu, ožírám zdi abych se najedl, běhám od kraje ke kraji abych našel východ kterým by jsem se dostal ven, přitom jsem sebou o zeď plácl nejmíň stokrát a najednou kopnu do něčeho měkýho na zemi! Víš jak jsem se lekl???" chvíli jsem přemýšlela odkud znám tento hlas, když najednou ten cizinec přistrčil hlavu k mému obličeji a já okamžitě Matyho poznala. ,,Kde to jsem? Co tu dělám? Není tu ještě někdo? Kolik je hodin? Neee moje večeře!! Určitě se připálila! Otevřeš mi dveře? Fuj! Nejsou tu myši a krysy? Víš kde jsme? Neni tohle zase jeden z tvých žertíků? Maty já se bojíím! Jsi vůbec Maty??? Pomóc! Dej mi mobil zavolám na tebe policajty! Počkat..to nedává smysl..." po mém záchvatu slov jsem zas pomalu přicházela k rozumu. Tahle místnost byla fakt divná...nikde žádné dveře ani okna...žádné obrazy...jen jeden malý znak kterého si Maty nevšiml. Uprostřed stěny postavené přímo naproti mě svítil takový malý černobílý terčík jako na střelnici. Chytla jsem pobíhajícího Matouše za jeho levou ruku a beze slov mu ukázala terč. Bylo ticho. Ani jeden z nás neřekl žádné slovo. Vstala jsem, pomalým krokem zamířila ke stěně. Když jsem svůj bílý obličej přiblížila k světélkujícímu terči, spatřila jsem....

Tak tady máte zase po hodně dlouhé době kapitolu. Doufám že se líbí💞

329 slov