Rozhodnutí

Probuzení

Musel to být jen sen, hloupá noční můra. Hrudník mi svírala těžká ruka přetrvávajícího děsu, namáhavě jsem se pokoušela popadnout dech. Pitomé akční filmy.

Znovu jsem vplula do hrozivého obrazu vlastního snu... s někým jsem se prala, byl silnější... a pak už byla jen tma. ,,Vzbuď se!" zavelela jsem sama sobě tak, jak to umí jen napůl spící mysl.

Otevřela jsem oči a zírala do absolutní tmy. Přeležela jsem si ruce, které mě pekelně brněly. A chtělo se mi čůrat. Ležela jsem na boku, zkusila jsem z pod sebe vytáhnout pravou ruku, nešlo to. Levou. Nic. Místo toho jsem se nechtě převalila na břicho. Takhle rozlámaná a přeležená jsem už pěkně dlouho nebyla. Zabořila jsem se nosem do polštáře. Levandule? Kde jsem usnula? Byly jsme s Claire nakupovat, procházely jsme tržnicí... žádnou divokou pařbu si nepamatuji. To bude ráno.
To chce klid. Zhluboka jsem se nadechla. Brnění nepřestávalo, jen se přidala tupá bolest v ramenou a loktech. V hloubi duše mě polechtalo chmýříčko strachu. Fajn. Je to jen odplata mého těla za evidentně bujaré veselí a  divoké sny. Zabrala jsem oběma rukama naráz. I přes mravenčení jsem cítila, jak se mi něco chladného zařízlo do zápěstí. Byla jsem spoutaná! A do prdele! Moc moc moc do prdele. Co se sakra včera stalo? Nebo kdy to bylo? Musím zjistit, kde jsem a hlavně, jak odsud pryč! Překulila jsem se zpátky na bok a zírala do tmy. Neviděla jsem nic, jen černočernou tmu. Jediný zvuk, který doléhal k mým uším, byl zběsilý tlukot mého srdce a přerývavý dech. Zahýbala jsem nohama. Hurááá. Musím se uklidnit a dostat se odsud. Přemýšlení můžu nechat na doma, snažila jsem se sama sebe přesvědčit, ale každou vteřinou mě jímala větší a větší hrůza. Kde to jsem? Co se stalo? Proč jsem tady? Kdo mě tu drží? A budu mít vůbec čas všechno tohle zjistit, nebo mi odtikávají poslední minuty mého života? Jestli rychle něco neudělám, tak se počůrám. Tato myšlenka se hodně blížila myšlence na smrt. Zašátrala jsem bosýma nohama pod sebou, nahmatala jsem matraci a za její hranou podlahu. Podařilo se mi posadit. Otáčela jsem se podél své osy, až jsem narazila kotníkem na zeď. S vypětím sil jsem se postavila. Zamotala se mi hlava. Rozdýchala jsem pocit na zvracení a opatrnými úkroky vyrazila kamsi podél zdi. Po patnácti sebevědomých úkrocích jsem zrychlila, zakopla a spadla.

„Kruci!"

Teď už mě bolelo celé tělo. Pád jsem nepatrně zpomalila přetočením na bok, v kterém začalo okamžitě palčivě cukat. Čelistí a spánkem jsem zabrzdila o podlahu, cvakly mi o sebe zuby a na jednom místě se zacvakly do jazyka. Do pusy se mi řinula krev, teplá a slaná. Znovu se mi udělalo špatně a do očí se vedraly slzy. Nebřeč, nebreč! Sebelítost byla silnější. Ležela jsem na místě, kde jsem dopadla, a bála se pohnout, aby nezačala žádná část mého těla bolet víc, než už bolela. V hlavě mi explodoval granát. Za pár vteřin následoval druhý, když se nade mnou rozsvítily silné zářivky.