Rozhodnutí

Hop nebo trop

„Danny, vezmeš si večer nějaké pěkné šaty?"
Nechápavě jsem se na něj otočila. Seděli jsme na mojí posteli a já si pod jeho drobnohledem dělala manikúru. Důvěra odsud posud, nůžky malým dětem do ruky nepatří, že.
„Prosím?"
,,Večer příjdou kamarádi."
,,A?" pořád mi něco unikalo. Intuitivně jsem sevřela pevněji nůžky. Nevymyslels nějakou blbost, že ne?
,,A? A chci, abys byla s námi."
Nevěřila jsem vlastním uším. Tomuhle světu opravdu nerozumím. Zírala jsem na něj. ,,Já to fakt nepobírám."
,,Co přesně? Říkalas, že ti to tady leze na mozek. Nechci, abys tu zmagořila. Aspoň ne úplně." Uchechtl se.
,,Chtěl bych, aby sis s námi dala veřeři a pár skleniček. Jsou to samí fajn lidé." Mrkl na mě.
Zmatek. Šlo by někoho přemluvit, aby mi odsud pomohl? Co je to za lidi? Když se kamarádí s Marcusem a Johnem? Co takhle začít uprostřed večeře hystericky ječet? Nebo si vybrat jednu slečnu a nenápadně si jí do ouška postěžovat, že mě tu Marcus drží proti mé vůli? Ulovit něčí mobil? V hlavě mi automaticky naskočila mašinerie otázek bez odpovědí blýskající se slabounkou září naděje.
,,Je mi jasné, jakým směrem teď uvažuješ. Je to na tobě docela vidět. Tady," ukázal mi na oči, „tady," dotkl se zatlých svalů kolem koutků, „a tady." Přejel mi prsty po ztuhlé šíji.
Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a snažila se nechat odplout opět narůstající strach.
,,Jsi inteligentní, nemusím ti znovu připomínat rizika neuváženého chování, že?"
,,Danny? Podívej se na mě, prosím," vyslovil žádost tiše.

Rychle jsem se na něj koukla, ale cítila jak mě začínají tlačit zrádné slzy. Neovladatelně se draly na svět. Zavrtěla jsem prudce hlavou a raději se vrátila zpět k úpravě nehtů. Bude to nade mnou viset jako Damoklův meč, do konce  života. Napořád tichá výhružka, že mé dny můžou nabrat zcela jiný směr. Jedno špatné rozhodnutí... které to bude, kterým si sama podepíšu ortel?
,,Jak si to představuješ?" zeptala jsem se nakonec věcně s jistou dávkou smířenosti.
,,Mám si něco vymyslet, nebo mám celou dobu mlčet?" Zastřihla jsem nehet na malíčku.
,,Nemusíš ani jedno, jsi tu host."
,,Nedobrovolný."
,,To bych, být tebou, vynechal."
,,To není zrovna jednoduchý úkol," podotkla jsem.
,,V rámci sebezáchovy to dozajista zvládneš."
Zarovnávala jsem nehty skleněným pilníkem. „Můžu ti něco říct?" zeptala jsem se, ale pohled od svých rukou jsem nezvedla.
,,Můžeš."
,,Je to... vyčerpávájící. Je to jako sedět celý den na horské dráze, kterou někdo nepředvídatelně pouští."
,,Kvůli čemu?"
,,Adrenalin, nevypočitatelné přívaly adrenalinu. Nejistota." Bříškem palce jsem kontrolovala, jestli jsem někde nenechala ostrou hranu nebo roztřepený kousek.
,,Strach?" zeptal se po chvilce.
,,Jo." Zvedla jsem konečně pohled a zadívala se do modrošedých očí, které si mě včera večer s něhou prohlížely. „Nevím co bude za hodinu, co bude zítra, co za měsíc? Nevím, jestli když něco řeknu nebo udělám, jestli neskončím...blbě." Neměla jsem sílu říct zbitá, v bordelu, nebo mrtvá. Nekontrolovaně jsem se otřásla.
,,Danny," chytil mě za obě předloktí, „jak už jsem se ti snažil několikrát vysvětlit, blbě skončíš, jen když budeš dělat kraviny."
,,Je to taková nepochopitelná blbost chtít utéct? Na svobodu?"
,,Za daných okolností, je." Přikývl.
,,Je logické, že se bojíš. Ale spoustu strachu si přivozuješ sama. Opravdu není mým cílem ti nějak ublížit, ani teď, ani v budoucnu."
,,Byls někdy v zajetí?"
,,Ne. Nemocnicím se tyhle radosti většinou vyhýbaly."
,,Takže to nikdy nepochopíš, ani si to nedovedeš představit." Pokrčila jsem rameny.
,,To máš pravdu."
,,Takže. Co ty šaty?" přeskočil k původnímu tématu rychlostí blesku.

Ten, kdo mě vykradl v Atlantě byl naštěstí důkladný a vzal opravdu všechno moje oblečení. Probrala jsem ramínka, až jsem našla své oblíbené šaty, tmavě modré, s áčkovou sukní nad kolena a zavazováním za krkem. Pověsila jsem je na háček v koupelně a napustila si vanu. Ponořila jsem se do horké vody a pozorovala pohupující se plachetnice na moři. Bylo zvláštní mít tolik volného času. Umyla jsem si vlasy, vydrbala si kůži na celém těle, pemzou chodidla. Vše jsem dělala pomalu, až téměř meditativně. Snažila jsem se na nic nemyslet. Už je to hodně dlouho, co jsem tyto činnosti neprováděla ve spěchu, se splašenými myšlenkami, v hlavě jak v úlu.
Našla jsem vhodné boty na nižším podpatku, oblékla si šaty a po chvilce hledání objevila i svůj parfém. Stoupla jsem si k zrcadlu a vlasy spletla do drdolu.
Stál ve dveřích a prohlížel si mě jako mlsný kocour.  Ještě se olíznout.
„Vyhovuje?" zeptala jsem se.
„Rozhodně." Usmál se a nabídl mi ruku.