Rozhodnutí

Hořkost

„Dáte si kafe, Danny?"
,,Ano, prosím," pokusila jsem se o milý úsměv.
Vzala jsem si od Grace hrnek, z kterého se kouřilo. Zvědavě se na mě podívala, ale jen jsem pokrčila rameny a poděkovala.
Jestli jsem vypadala tak šíleně, jak se cítila, tak to nebyl asi nejpěknější pohled.
,,Vajíčka?"
Přikývla jsem.
Připravila mi talíř se snídaní a odešla.
Opírala jsem se ramenem o krbovou římsu a usrkávala horkou kávu. Dívala jsem se přes zahradu na oceán v dáli, ignorujíc zeď, která ji oddělovala od pláže.
John vykoukl zpoza novin. „Neposadíš se u nás? Ať nám nevyneseš spaní," poťouchle se zařehtal.
,,Fakt děsná prdel," procedila jsem skrz zuby.
,,Danny, mírni se," ozval se vedle mě Marcus vedle mě.
Abyste se všichni nepo...
,,Jsem slyšel, že včerejší noční bojovka měla ještě zajímavé domácí pokračování," loupl po mně pobaveným pohledem.
,,Ach jo. Jak to? To si u snídaně vyprávíte, jak jste kdo komu nařezali?"
Vrchol zvrácenosti, fakt. Udělají to a ještě se tím baví.
,,Nebylo třeba. Bylas slyšet přes celý barák. Chvíli jsem přemýšlel, jestli tě nevraždí. No asi ne." Odmlčel se.
,,Ale i tak se divím, že vůbec chodíš." Začetl se znovu donovin.
Marcus se na mě otočil s vlídným úsměvem. Nic se nestalo, všechno dobré, hej? ,,Budeš jíst ve stoje?"
,,I ty?"
,,Neutahuju si z tebe, myslím to vážně."
,,Jo, budu. Díky někomu si na své ctěné pozadí nemůžu sednout," podrážděně jsem odfrkla.
,,Soudě podle její mnohomluvnosti jsi nebyl dostatečně... důrazný, řekl bych," ozvalo se zpoza sportovní rubriky.
,,Ale jo, byl." Podrbal se na několikadenním strništi a zvedl se od stolu. ,,Můžu se přidat?"
,,Mám na výběr?" zamračila jsem se na něj.
Jen zavrtěl hlavou. ,,Vemem si to ven?" uklonil hlavu směrem k terase.
„Můžem." Byla jsem docela ráda, že můžu zmizet z dosahu Johnovo jízlivosti. Jeden Taylor při dopoledni na zkažení nálady stačí.
Vzal mou snídani do ruky, do druhé svoje kafe a vyšel francouzským oknem ven. Postával vedle mě dokud jsem se nenajedla.
,,Půjdem?" vykročila jsem směrem k brance vedoucí na pláž. Chodili jsme často na procházku po pláži směrem do mariny, nebo na druhou stranu přes ostatní soukromé pláže.
Odbočili jsme doprava, v dálce se několik lidí koupalo. Sluníčko bylo už vysoko a ostře se odráželo od vodní hladiny. Nechala jsem žabky u vrátek, pokud se ta hromada kovu dala tak nazvat. Chtěla jsem se courat v mělčině, nechat drobné vlnky omývat mi kotníky, chladit a odnášet všechno pryč. Šli jsme pomalu a potichu. Nekráčelo se mi zrovna nejlíp. Asi po půl hodině se přece jen někdo ozval. Marcus. ,,Bolí?"
,,Jo." Nechtěla jsem se na něj dívat. Nechtěla jsem cítit jeho vodu po holení mísící se slaným mořským vzduchem, nechtěla jsem slyšet jeho hluboký hlas, ale něco mě napadlo.
,,Víš jak moc?"
,,Ano. Osobní zkušenost."
,,Dostávali jste jako děti?"
Přikývl. ,,Výjimečně, ale občas to bylo výživné. To víš, dva kluci, nebyli jsme zrovna beránci."
,,Leccos to vysvětluje," odmlčela jsem se a prohlížela si kolem plující plachetnici.„Ale neomlouvá," dodala jsem hořce.
„Danny, já se neomlouvám. Doufal jsem, že to nikdy nebudu muset udělat."
,,Paráda," odpověděla jsem ironicky.
,,A cos čekala?" zeptal se napůl pobaveně, napůl vážně.
,,Že tě nechám jít? Nebo tě přivezu domů, dám ti pusu na dobrou noc a pochválím tě, že ses chovala tak nezodpovědně, že ses mohla "jenom" zabít? A ještě jsi mi s tím po cestě vyhrožovala?"
Musela jsem se zastavit a chvíli na něj němě zírala. Co mi uniká? Je fakt nejvíc naštvaný proto, že bych jednoduše mohla nebýt? Tak či onak?
Čekal, co ze mě vypadne, paže založené přes hrudník v bílém triku.
,,Nevím. Celé to bylo dost impulzivní," přiznala jsem.
,,To jsem si všiml. Neplánovala jsi zdrhnout, co?"
,,Ne." Ne v daném okamžiku. Kopla jsem špičkou nohy do vody, až se rozstříkla v malém gejzíru kolem nás.
„Byla jsem vyděšená a najednou toho bylo na mě moc."
,,Trochu zkrat?"
,,Jo," překvapila jsem upřímností sama sebe.
,,Udělala bys to?"
,,Co?" nepochopila jsem hned, co myslí.
„Zabila by ses, jen abys nebyla se mnou?" promluvil tiše, že přes cákání našich kroků, nebyl skoro slyšet.
Udělala bych to? Přeformuloval otázku jinak, než byla mojí v hlavě. Šlo o to nebýt s ním? Nebo nežít jen za podmínek diktovaných z venku? S minimem svobody?
,,Včera jsem už asi byla opravdu na hraně, protože mě to napadlo. Rychlý konec. Vyřešeno. Žádné trápení." Znovu jsem kopla do přicházející vlny.