Povídky z náhodné osnovy

Mimo domov

Ve vesmíru panoval klid. Cesta byla klidná, palivo nepotřebovalo doplnit a talíř nevyžadoval žádné opravy. Pan pilot naposledy zkontroloval radar, zda se v jejich blízkosti nenachází cizí tělesa či nepřátelské UFO. Všechno se zdálo být v naprostém pořádku, a proto se mimozemský pilot s chapadly natáhnul na pohovku a dal si šlofíka. Jenže co se nestalo. Zapomněl zapnout plně automatické řízení. Jelikož v prostoru neustále poletují všelijaké částečky, a navíc je talíř vystaven různým silám, netrvalo dlouho, než se ozvala hlasitá rána. Pilot se trhnutím ihned probudil. Na panelech začala blikat výstražná světýlka a robotický hlas oznamoval všechny trhliny. Zmatený ufoun hbitě vyskočil ze sedačky, aby zjistil, co se stalo. Jenže jak byl vystrašený, zamotal se do svých chapadel a upadl na zem, až se celý talíř zatřásl. Jak tam takhle ležel a snažil se vyprostit z vlastního těla, otevřely se dokořán palubní dveře.

„Co se doufounskovic děje?!" křičela dáma s tykadly v růžovém župánku. Byla velmi hlasitá, protože potřebovala přeřvat všechen ten blázinec linoucí se z palubní desky. Když se pilot konečně dostal k řízení, všiml si, že je páčka nastavena na manuál. V tom byl ten zakopaný mimozemšťan.

„Čečerinko, někde se stala chyba," řekl omluvně.

„No jasně, to mi nedošlo. Sprav to!" práskla dveřma tak silně, že jejich dopravní prostředek nabral neskutečně vysokou rychlost směrem dolů.

„Proboha, my umřeme!" v panice se snažil najít nějaké řešení, ale už bylo pozdě. Talíř letěl pryč do neznáma. Nakonec opustili vesmír. Když Čečerinka znovu vstoupila do kabiny, popadl ji za jedno z tykadel a uháněl s ní do bezpečnostní místnosti, která kupodivu byla ještě celá.

„Připoutej se a modli se!" ječel a Čečerinka ho s brekem uposlechla.

„Všechno bude dobré. Všechno bude dobré..." přesvědčoval svoji drahou polovičku, ale i sám sebe.

„Už nejsme ve vesmíru. Nevím, kam dorazíme a jestli vůbec přežijeme..." promluvil, ale Čečerinka ho asi moc nevnímala. Dostala panický záchvat a sotva popadala dech.

„Po...tře...bu...ji... svůj inha...látor..." vykoktala a chtěla se odpoutat.

„Ne, nemůžeš! Každou chvíli narazíme. Musíš to vydržet. Zhluboka dýchej, ano?" připadalo mu to jako tehdy, když jeho zesnulá manželka rodila několik malých chapadlových děcek. Copak asi dělají? Snad jsou v pořádku. Přemýšlel nad svými dospělými potomky, kteří naštěstí nenávidí cestování s otcem a jeho údajně příšernou přítelkyní.

*PRÁSK*

Talíř utrpěl největší škodu za celý svůj život. A nastal čas, kdy již dosloužil.

„Čečerinko?" celý pomlácený Hugino se probral jako první. Všechno ho bolelo a tím si uvědomil, že stále žije. Nejdříve si odpoutal svůj pás a následně i její. Zbytek talíře začalo doutnat, proto se tu již nechtěl o moc déle zdržovat. Popadl Čečerinku svými chapadly a vyšel s ní na venkovní plošinu se žebříkem. Venku ho zahalila černá tma. Že bychom byli pořád ve vesmíru? Očekával, že jiná planeta bude třeba o něco světlejší. Ale zatím nepoznal žádný rozdíl mezi novým místem a svým domovem.

„Polož mě!" začala do něj bušit Čečerinka.

„Ach, díky UFO! Žiješ!" postavil ji na nohy a chtěl se s ní obejmout. Ta si však dala v ruce bok a spustila řadu ufounských nadávek.

„Co jsi sakra dělal? Mohl jsi nás zabít! A jak se teď dostaneme domů?"

„Hele, uklidni se. Možná jsem si dal šlofíka, tak jako obvykle. Ale ta páčka se prostě pohnula zpět na manuál," zběsile rozkládal chapadly na všechny strany.