The Story Of Wild Ones

If you know now me,just say it...

-Sherry-

Po třech hodinách jízdy jsme zastavili. Nechtěla jsem aby v životě ten policista otevřel dveře dodávky. Nechtěla jsem vidět blázinec. Prostě nechci. Avšak,dlouho policista dveře neotvíral. Naproti mě seděl nějaký policista. "Proč mě vezete do blázince když jsem nikomu nic neudělala? Jen jsem se bránila. Jsem šikanovaná už dlouho a já už se prostě musela bránit. Sakra tak proč?" Neodpovídal. Výborně,takže se ani nedozvím důvod,proč mě do toho blázince vezou. Po chvíli policista otevřel dveře. Vytáhl mě z auta. "Popravdě,někdo se s vámi chce setkat a potřeboval vás dostat ze školy. Do blázince nejdete." Avšak,říkal to tak bez výrazu,že jsem tomu nevěřila. Stáli jsme na miśtě. "A kdy má ta "návštěva" dorazit?" "Dejme tomu,někdy za tři roky." Ozval se za mnou velmi známý hlas. Rodney. S rozzářenýma očima jsem se otočila a skočila mu kolem krku. "Rodney! Rodney! Můj drahocenný Rodney! O bože ty žiješ! Strašně jsi mi chyběl!" On si mě pevně vztáhl do náručí. Dal mi pusu do vlasů a já doslova fetovala jeho vůni. "Sakra já myslel že jsi mrvej,nikdo tě nemohl najít! Kde jsi byl??" "Omlouvám se..Myslel jsem si bůhví co že něco dokážu když jsem odešel. Vůbec jsem nepomyslel na to,jak budeš trpět když odejdu. Je mi to líto Sherry. Fakt strašně moc."  Dlouho jsme jen tak stáli v objetí a nic neříkali. Strašně moc mi Rodney chyběl. Doufám že prožijeme stejně podobné chvíle jako dřív. Po chvíli mnou avšak projela vlna ochromující bolesti a mě povolily svaly. Sesunula jsem se Rodneymu do náruče avšak ne na dlouho. Jemu také ochably svaly takže jsme leželi oba dva na zemi. Poté jsme oba dva usli.

Nikdy bych nečekala že se jednoho dne proberu v blázinci. Vždycky jsem si myslela že nejsem natolik jiná,abych se tam dostala. Že jsem ještě natolik normální,abych se nestala jeho členkou. Avšak,jak to vypadá,všechno je jinak. Probudila jsem se ve světlé místnosti,obložené šedými kachličkami. Bylo tu mrňavé okno,kudy procházel paprsek denního světla a místnost spoře osvětloval. V rohu bylo malé,bílé umyvadlo a ještě druhá postel. Měla rozházené peřiny a na polštáři ležely dva husté prameny oříškově hnědých vlasů. Jsem na pokoji s psychopatem. Po chvilce se velké železné dveře otevřeli a do nich vešel Rodney. Takže prameny hustch oříškových vlasů jsou jeho. Můj drahocenný Rodney je onen psychopat a oba dva jsme v chladném pokoji Los Angeleského blázince. Sedl si zdrceně na postel a tupě se zadíval do rohu."Rodney?" Zeptala jsem se opatrně. Podle toho,jak vypadal,byl na elektrickém křesle. Avšak jeho suché,růžové rty nevydali ani hlásku. Luskla jsem mu u ucha avšak žádné reakce jsem se nedočkala. Pak najednou po chvilce prudce trhl hlavu a ustrašeně vykřikl "Kdo jsi?" Zeptal se naprosto vyděšeně. A uvnitř mě jakoby se znovu sesypal domeček z karet. Znovu mě uvnitř rozežírala beznaděj. Vymazali mu paměť.

"Tak tedy znovu slečno Winterová. MY jsme vašemu příteli paměť nevymazali. Za pár dní znovu  bude vědět kdo jste.." Opakoval mi už snad potisící jeden z doktorů. "A proč byl teda na elektrickém křesle\? Co udělal kruci tak strašnýho??" "Sedativa nepomáhali...Jiné řešení nám nezbylo.." "A vlastně...Proč jsme v blázinci? To že jsme EMO není důvod,nás zavírat do blázince!" "To nepotřebujete vědět.." řekl pevně. "Aspoň můžu znát důvod proč tu jsem zavřená!" "Nezapaddáte do systému! Jste chyba! Dostali jsme od vlády nařízení vás odstranit! Proto!" zařval na mě. Naprosto jsem ztuhla. To ne. Najednou umřít nechci. To je dosti zajímavé. Další dva lékaři mě chytli a odvedli do pokoje. Jakmile jsem spatřila Rodneyho,rozlil se mi po těle smutek. Jak rychle přišel,tak zase odešel. Jemu se paměť nevrátí. Tak moc jsem věřila že všechno bude tak jako dřív a teď se to všechno zvrtlo. Rodney mi zase odešel. Tentokrát se už ale nevrátí..

Dny ubíhaly jako voda a mě nepřipadalo,že by se Rodneymu paměť vrátila. Nikdy jsem ve víc tichém pokoji nebyla. Mezi námi panovalo hrobové ticho. "Sherry..." zašeptal tichým hlasem. Zvedla jsem hlavu v případě,že se mi to jen nezdá. "Sherry.." zopakoval. "Rodney,tadxy jsem. Pamatuješ si mě?" "Sherry,pojď sem.." řwkl a ukázal na místo vedle sebe. "Je to všechno moje vina...Narušil jsem systém blázince a připojil se na net. Poté jsem utekl ale oni tě chytli,tak jsem se musel vrátit..Na tebe by nikdy nepřišli kdybych neudělal takovou hloupost:.."  "Rodney,já jsem hlavně ráda že se ti vrátila paměť. To,že jsem v blázinci a hrozí,že nás zabijou mi zkrátka nevadí. Jsem tu s TEBOU a to je hlavní..Ty mi to ulehčuješ. Jsi tu prostě Ty,Ty můj Rodney."  "Dostanem se odtud,uvidíš.." dodala jsem po chvíli dalšího hrobového ticha. V duchu jsem už střádala plán,jak se odtud dostat. Něco mě napadlo ale bude to dost riskantní. Můžu však jen doufat že to vyjde. V tichosti jsem Rodneymu převyprávěla můj plán a doufala,že se mnou bude souhlasit. "Je to boží plán Sherry.." zkonstatoval můj plán a já se spokojeně natáhla vedle něj. Já si na ně počkám. Na ty zmetky co nás chtěj zabít. Odplata bude slaďoučká. Tak slaďoučká jako malina. Zkrátka,zabiju je nejlepším způsobem,jaým jsem mohla vymyslet. Ke svobodě nám zbývá pár kroků a já jsem přesvědčená,že to vyjde. Pomstím se všem co nás kdy chtěli odstranit. Postupně a časem. A pak se ty železné dveře otevřeli. Můj čas nadešel.

BTW, Další díl je´n z pohledu Sherry, na Ashe mě nic nenapadlo.Píšu to na letišti takže nuda robí svoje. hODTE MI SEM NÁZOR A JÁ SE LOUČÍM!