The Story Of Wild Ones

New day,new life...

--Sherry--

Když jsem se vzbudila podle budíku,tak nějak jsem vůbec nemohla uvěřit,že tu Alex není. Jako normálně jsem seběhla dolů a očekávala,že už budu mít na stole snídani. Nic. V domě bylo prázdno. Uvědomila jsem si co se včera stalo a znovu jsem se rozplakala. Kdo mě teď bude ve škole chránit? Kdo mě bude nosit domů když mě někdo z těch šampónků zase přepadne? Na všechno jsem teď sama. Samota je smutná svoboda. Neuvěřitelné,obrovské prázdno se prožíralo každým kousíčkem mého těla a mě bylo neskutečně špatně. Ne od žaludku ale spíš uvnitř...jako bych neexistovala. Jako kdybych byla dutá panenka. Asi jsem hračka Boha aby si mohl vybít vztek. Nikoho nemám. A narozeniny oslavím také sama. Narozeninová oslava,kterou jsme s Alexem plánovali tak dlouho,se stejně neuskuteční. Na co? Vždyť stejně nikdo nepřijde a mí nejdražší přátelé zmizeli. Prostě moje nejhorší,18 narozeniny. Praštila jsem dlaní do stolu a vydala se po schodech nahoru kde jsem se následně upravila a oblékla. Ke svačině jsem si nic nevzala i přesto že jsem věděla, že mám dnes 9 hodin. Jo,čtvrtky jsou zákeřný. Nakonec jsem se vydala vstříc novému otravnému školnímu dni.

---Ashley--

Když jsem slavná osobnost,myslíte si,že zákonitě musím mít hordy fanoušků? Tak to se pletete. Jsem jediná slavná osobnost za 50 let,co nemá fanoušky. Pro všechny jakobych byl vzduch. Jakobych vůbec neexistoval,jakobych vůbec nehrál. Nepodepisoval jsem. Vlastně,když si to tak vezmete,od smrti mých rodičů jsem sám. Sice si mě kluci váží,baví se se mnou,ale očividně nevidí,že na mě se nikdo nedívá,nikdo nechce podpis. Seděl jsem na posteli a uvažoval,jestli má vůbec cenu v týhle skupině ještě hrát. Totiž,vůbec si nejsem jistý,jestli mě má někdo rád. Jestli mám nějakého fanouška. Totiž,on je rozdíl hrát a vědět že vás někdo poslouchá a rozdíl,když hrajete a víte,že vás nikdo neposlouchá. V mém případě to bylo to druhé a zrovna moc příjemný mi to není. Někdo zaklepal na dveře a bez mého svolení vstoupil. Měl jsem pokoj sám,chtěl jsem přemýšlet. Byl to Andy. "Čau brácho. Něčeho jsem si všiml.." "Jo? A čeho prosimtě?" zeptal jsem se naprosto bez výrazu. "Ty nemáš fanoušky.." Prosím, potlesk pro Andyho Biersacka za to,že po devíti letech zjistil že nemám fanoušky. Ještě jednou,velký potlesk! "Aha..jo,já vím.." "Měl bych s tím něco udělat.." "A co prosimtě? Myslíš že tě budou poslouchat?" "Hmm..no tak ne. Kámo,já docela věřím že někde po světě máš nějaký fanoušky.." Řekl mile. Nic jsem mu na to neodpověděl. Neměl jsem co. Možná jsem hlupák,ale nevěřil jsem tomu že někoho mám. Že mě někdo má rád. Po chvíli jsme se rozhodli dělat naší poslední dobou oblíbenou činnost. Koukání do zdi. Poslední dobou jsme to dělali často a jednou jsme takhle vydrželi s klukama koukat 12 hodin,přičemž jsme na té pohovce i usli. Ráno byl boj o to,aby jsme se zvedli. Byli jsme tam tak nasáčkovaní že nám trvalo hodinu,než jsme se zvedli. Po chvíli si Andy bez mého svolení na pokoji zapálil. Nakonec mi to však bylo jedno. Ohledně kouření jsem byl dobrá dušička. Nikdy jsem nekouřil a do budoucna to snad nemám ani v plánu. Za to s alkoholem je to jaksi riskatní. Dokážu třeba za den vypít dvě flašky Jacka Daniellse a pořád mi to nestačí. Kluci se mě snaží mírnit ale nemůžou mě hlídat celou věčnost. Nakonec jsem se zvedl a šel si pro svůj starý notebook. Moc jsem ho nepoužíval,mám ho od smrti rodičů. Sem tam mrknu na Twitter,něco tam napíšu a zase ho vypnu. Skoro dvacet let ho mám a pořád funguje. Docela zvláštní co? Nevím proč,ale prostě jsem na Twitter napsal:"....Then i Lost it all and who can save me now..". Nechápu důvod proč jsem napsal text z jedné naší písně,avšak tak nějak jsem se cítil už hodně dlouho. Musel jsem to dostat ven. Andy po chviličce odešel s tím,že se s ním extra nebavím a že půjde do baru. Už vidím zítřejší výsledek. Bude mít kocovinu a nebude moct vystupovat. Znám to moc dobře. Jakmile se zlije,můžem rovnou zrušit dva týdny koncertování. Co jsem však nečekal bylo,že mi po chvíli někdo napsal. Jméno bylo *BlackSherry* a jako profilovku měla..MĚ. Úplně se mi rozbušilo srdce. Andy měl přeci jenom pravdu. "Ahoj,co se stalo Ashley? Proč jsi smutný?" napsala.
"Nezvládám to. Víš jaký je to pocit být na všechno sám,nemít fanoušky?" nevím proč jsem jí tak věřil. "Vím jaké to je. Na patnácté narozeniny mi zemřeli rodiče,rok na to mi záhadně zmizel kamarád no a dneska,na mé 18 narozeniny zmizel druhý nejlepší kamarád. Jsem ve škole šikanovaná,mám polámané žebra,modřiny..Jsem na všechno sama. Ty si můžeš stěžovat ale ty máš aspoň kluky. Já nemám nikoho.." To co mi napsala mě naprosto šokovalo. Ta holka trpí víc než já. Neměl jsem co napsat a tak jsem zaklapl počítač a vydal se do Texaských plání plných výběhů s koňmi. Měsíc v úplňku ozařoval koně namodralým světlem a já začal přemýšlet o té dívce. Po chvili ke mě přiběhl hnědý kůň s očekáváním,že mám něco dobrého. Podrbal jsem ho po jeho hladkém čumáku a se smíchem řekl: "Sorry kámo,ale nic s sebou nemám.." Avšak,nejevil známky že by mu to dvakrát vadilo. Hladil jsem ho po nose a přemýšlel o té dívce. Pomůžu jí ať mě to stojí cokoliv..