Supernatural Love

8. You need help

 Část věnována: @ja-sama tak si jí užij :D :3

,,Tohle je začátek  mýho  plánu jménem ,Jak pomoct Kristen zapnout emoce.' " Postavil se přede mě Lucas. ,,Nedonutíš mě." Zasyčela jsem.
,,Donutím tě." Zašklebil se a hodil si mě přes rameno a rychle se mnou zmizel. 

-Lucas-

 Rychle jsem s ní zmizel do jednoho sklepa. Tam jsme já a Mikael pomáhali Calebovi zapnout emoce. Ano taky je měl vypnutý a důvod? Rodiče se hádali. Kvůli práci a jejich rodině. V tu dobu byl už upír no a aby nemusel mít výčitky, že se hádají kvůli němu... Prostě vypnul emoce. Ale naštěstí měl nás a voala klučina s emocemi jak má být.

Kluci mi s ní pomůžou. Hlavně Mikael ví jak na to a Caleb jsme zaučili. Bránila se, bušila do mě a i přes ránu na krku -která se jí sice už hojila- si neodpustila ironický či uštěpačný řeči. Divím se, že má takovou výdrž.

Přišli jsme do sklepa a já jí posadil na židly a přivázal jí. Pochvíli přišli i kluci.

,,Bože co chcete." Protočila očima. ,,Pomoc ti." Řekl jsem v klidu.

,,S čím? S úklidem domu? Jo to by se mi hodilo." Ironicky se zamyslela.

,,Ne zapnout ti emoce!" Řekl jsem hlasitěji.

,,Nepotřebuju pomoc. Mám ráda tenhle život." První větu zasyčela a druhou řekla s úsměvem. Povzdechl jsem si. ,,Proč jsi vypnula emoce?" Zeptal jsem se.

,,To tě nemusí zajímat." Odfrkla si.

,,No jak chceš." Pokrčil jsem rameny. Denní prsten, který měla doteď na ruce jsem jí vzal a rolety, který byli doteď zatažený jsem roztáhl přímo na ní. Začala červenat a prsty zarývala do opěradla židle. Žaluzie jsem zatáhl a Caleb jí začal "hasit" hasícím přístrojem, protože skoro hořela. 

,,Zapni.Ty.Emoce!" Zasyčel jsem jí před obličejem.

,,Ne!" Odsekla. ,,Potřebuješ pomoc." Řekl jsem klidně.

,,Ne. Potřebuju pryč." Zase odsekla. Tentokrát jsem vzal železník a přejel sem jím po jejím obličeji a rukách. Zasyčela a prohla se v zádech. Zakroutila hlavou na náznak, že ne. Odtáhl jsem žaluzie a vychrstl na ní vodu s železníkem. Nejde to po dobrém, půjde to po zlém.

Začala křičet. Zatáhl jsem žaluzie. Ještě chvíli se tam svíjela v bolestech.

,,Kde máš rodinu." Zeptal jsem se a nadzvedl obočí. Chvíli na mě jenom koukala a v jejích očích jakobych viděl emoce. Kousek citu a slabosti. Pak, ale zavrtěla hlavou. 

,,Nemám." Ušklíbla se. Nemá rodinu. Nechce o tom mluvit, kousek citu... Už to chápu! Její rodina umřela. A ona vypla emoce. Nemá nikoho! Pokynul jsem hlavou na kluky, aby zašli semnou do chodby. Kluci přikývli a šli.

,,Ona nemá rodinu, přátele... Nikoho. Proto vypla emoce. Nezvládla ten pocit, že jsou mrtví a ta těžkost, že jsou pryč. Proto vypla emoce! A nezapne je, protože nemá pro koho. Chápete?" Šeptal jsem tak aby mě neslyšela Kristen.

,,Ty můžeš být detektiv." Zasmál se potichu Caleb. Ignoroval jsem to a pokračoval. ,,Prostě musíme zařídit, aby se do mě zamilovala a zapla emoce." Řekl jsem. 

,,A proč do tebe?" Podivil se Mikael. Teď mi došlo co jsem řekl. Chtěl sem něco říct, ale Caleb mě předběhl.

,,Ale, když o ní básníš tak ať do tebe." Zasmál se a Mikael jen přikývl. ,,Dík." Usmál jsem se.

Vrátili jsme se zpět a Kristen koukala někam do zdi. ,,necháte nás osamotě?" Zeptal sem se směrem ke klukům. Ti jen přikývli. Přišel jsem blíž ke Kristen.