Art of blood

1

24 let starý mladík seděl na střeše vysokého domu a v ruce si pohrával s náramkem z dřevěných korálků. Ony korálky možná dříve nesly na svém povrchu vojensky zelenou barvu, ale časem se oloupala pokaždé, když se chlapec potřeboval uklidnit a žmoulal náramek v ruce.  Dnešek nebyl výjimkou. 

Chlapci nestékaly slzy z očí které by se rozplácly až pět pater pod ním. Seděl na okraji a volně pohupoval nohama. Neměl v úmyslu skočit. Jen se díval na místo, kde skončil život osoby, kterou miloval víc, než  sám sebe. 

Usmál se, když si uvědomil, že za tuhle myšlenku by ho asi jeho bývalý přítel seřval. Vždy opakoval Namjoonovi, že musí milovat sám sebe. Ale blondýn, i přes všechnu snahu, si nedokázal sám sebe vážit víc. 

Věnoval oné křižovatce poslední pohled a obrátil se k okraji domu zády. Navlékl si náramek opět na ruku a došel ke dveřím od střechy. Seběhl schody a rychle vyběhl z domu. Nebydlel v něm. Jednoduše se protáhl pod rukou nějaké důchodkyni.

Jeho malý byt se nacházel celkem daleko od místa činu, proto se rozhodl využít veřejnou dopravu. 

Cestou vytáhl z kapsy jeho bundy pomačkanou krabičku cigaret. Namjoon nekouřil od doby, kdy mu to Jin zakázal. Prohlašoval, že mu kouření zkracuje život a jeden pro druhého tu nebudou tak dlouho. Opět se kvůli němu musel dnes už po druhé usmát, když si uvědomil, že to právě Jin ho tu nechal samotného. 

Zapálil si a vdechl do plic kouř. Nad dlouho odepíraným pocitem se musel překvapeně zakuckat. Znovu potáhl z cigarety a poválel nikotin smíchaný s dehtem na jazyku.

Náhle ho popadl vztek na sebe samého. Odhodil cigaretu jako by ho kousla a zašlapal ji do země. Ne, že by se mu kouření zhnusilo, ale vše kolem něj bylo nasáklé osobou, která  tu s ním již nemohla být. Jeho obleční, které tak rád nosil, jeho byt ve kterém spolu prakticky bydleli, jeho kuchyně, do které tak rád chodil učit Namjoona vařit. Vždy ho dokázal tak výborně přivést na jiné myšlenky a zahnat jeho nemoc do kouta mysli třesoucí se strachy před radostí a láskou, ovládající tělo mladíka, když byl v přítomnosti Jina.

Na chvíli si dovolil vzpomenut na to, co se stalo před dvěma dny. Nedělalo mu problém vzpomínat. Jiní, by se teď utápěli kvůli žalu nad ztrátou své lásky, ale Namjoon ne. Kvůli, nebo snad díky nemoci, která mu proudila v žilách, nepociťoval žádné emoce. Byl dost překvapený, když si uvědomil, že k Jinovi pocítil nějaké city. A ne zrovna slabé. Lítosti se mu ale na rozdíl od lásky nedostavilo.

Flash-back:

"Chceš do té restaurace jak jsme byli minule?" Zeptal se po telefonu Jin Namjoona. Telefon měl připojen přes bluetooth do auta a za řízení si povídal s jeho přítelem. Právě stál na křižovatce na červené.

"Klidně, ale už přijeď domů. Chci tě už konečně vidět" postěžoval si.

"Neviděl jsi mě sotva dvě hodiny" zasmál se Jin. Na semaforu se nahodila zelená a Jin se rozjel.

"Já si ale nemůžu pomoct. Jsi moje droga" postěžoval jsi Namjoon.

"Závisláku" Zasmál se Jin a v návalu smíchu zaklonil hlavu. To ale neměl dělat.

Periferním viděním zaznamenal oslnivé světlo z levé strany. Podíval se oním směrem a spatřil reflektory auta.

"Joonie" stihl ještě říct před nárazem do boku auta ze strany řidiče. Hovor se rozpojil.

Namjoon zaslechl Jina vyřknout jeho zdrobnělinu jména s takovou dávkou lásky, že se mu zachvělo srdce. Náhle se však hovor rozpojil a nechal blondýna na druhém konci stát v údivu. 

Okamžitě začal Jina prozvánět zpět, ale po osmém pokusu, kdy mu slečna hraným hlasem oznámila, že volaný není dostupný, Namjoona zachvátila panika. 

Neváhal, a s předtuchou nejhoršího, naskočil do svého auta a vydal se po trase, kudy měl jeho přítel jet z práce. V tuto pozdní hodinu nikdo na silnici nebyl, tak nic nebránilo blondýnovi sešlápnout plyn až na podlahu. 

Ztuhla mu krev v žilách, když uviděl scénu jako z filmu. Kamion s proraženým předním sklem zabořený do auta. Do auta jeho přítele. Vyskočil z auta a doběhl k zdeformovanému autu. Otevřel dveře na straně spolujezdce a vytáhl zakrvácené a bezvládné tělo Jina.

Snažil se nahmatat puls, ale věděl, že se snaží jen sám sobě nalhat, že zde byla šance přežít tak velký náraz. Zavolal sanitku i když věděl, že dnes nikoho doktoři nezachrání. 

Řidič kamionu ležel na betonu před auty. Očividně sedl za volant opilý a ani se nepřipoutal. Namjoona popadla zlost a zvedl se, aby si do mrtvého viníka kopl. Zarazil se. Ne, ne před jeho milovanou osobou. Slíbil mu, že už člověku nebo zvířeti neublíží. Porušil by tím jedno jeho pravidlo přímo před jeho očima a to nemohl dopustit. Světla záchranky se rychle přibližovala.

Tato noc byla první po šesti letech vztahu, kdy blondýn usínal sám. Vždy se bál usínat bez jeho drogy, jeho tepla a pravidelného tlukotu srdce. 

Tolika srdcím vzal jejich rytmus a přesto jen Jinovo srdce nutilo i jeho srdce se zastavit. Měnilo jeho rytmus jak se mu zlíbilo a ještě se smálo jeho zmatenosti. Zmatenosti z lásky.

Zatřepal hlavou a nastoupil do autobusu, který právě přijel. Sedl si na zadní sedačky určené pro 5 lidí. Pohlédl na hodiny ukazující velmi pozdní hodinu a opřel se temenem hlavy o opěrku hlavy.

Náhle do autobusu přistoupila dívka ve věku zhruba 17 let. Popadla ho opět ta chuť. Nevěděl co dělat. Naposledy toto zažil před šesti lety a od té doby ho uklidňoval Jin.

Možná celý tenhle jeho sentimentální noční výlet byl špatný nápad. Pravidlo, které nechtěl porušit před dvěma dny, porušil dnes.

Jine... nejsi tu se mnou dva dny a už jsem v tom zase...