Nushumuri - The idiot on letter L

Asi mu...ehm..jeb-přeskočilo

Laito seděl na mé posteli. Vypadal ztrápeně. Chvíli jsem ho jen tak pozorovala skulinkou pootevřených dveří koupelny. Nikdy mi nepřipadal tak zranitelný, jako teď. Tak lidský, jako teď. V tuhle jedinou chvíli. Chtěla jsem si to zapamatovat navždy. Nikdy na tenhle okamžik nezapomenout.
Když mě spatřil, znovu to byl ten starý, bezstarostný, hlavu mi motající Laito.
''Copak? Líbím se ti?'' ušklíbl se. Já mu úšklebek vrátila.
''Zníš, jak tvůj otec, a přitom tvrdíš, že jsi jiný...''zavrtěla jsem hlavou.
''To jsem nikdy neřekl,'' zablýsklo se mu v očích, které přimhouřil.
''Jdi pryč..'' šeptla jsem.
''Víš, jak se může cítit někdo, kdo tě miluje a ty ho nenávidíš?'' zavrněl, přiblížil se a chytil mě za rameno. Sevřela jsem to jeho ve snaze ubránit samu sebe před ním...
Nechápu to. Nechápu, jak to že žena dovolí muži aby s ní tolik udělal... Aby v ní vyvolal tolik pocitů...

''Tvá horká krev jakoby ke mě mluvila s neuvěřitelně lahodnou vůní...'' zavrněl a zatlačil mě trochu dozadu. Byl jako v tranzu.

''Laito, odejdi!'' snažila jsem se ho odstrčit, ale jako by mě už jen jeho pohled unavoval a zeslaboval...

''Dává to o Tobě vědět, že mě chceš...''naklonil se k mým vlasům. ''Řekni to.''

''Laito, jdi do prdele!'' zakřičela jsem. Co dělá?

''Křič, že mě chceš. Jsi věřící, že? Tady není Bůh. Nejsou tu realná pravidla, kterými se musíš řídit. Není tady nějaká jedna prosba, přání, které si zakazuješ?'' mluvil...divně.. Jako Laito na začátku.
Vrátili se do života před tím, než jste se tam objevili vy...
Neví, jak má reagovat na tvou přítomnost..

''Pokud vím, tak jediné mé přání je, abys mi zmizel z pokoje. Chci se převlíct, a pokud nehodláš vypadnout, skončí to zle!'' byla jsem naštvaná.

Začal se smát... Jeho smích mě děsil. Znamenal, že má navrch a to je přesně to, co jsem nenáviděla...
Pronikal až do morku kostí.. Naskočila mi husí kůže.
Ten kluk je vážně psycho...