Prudence The Virgin | czech humor story

2. kapitola | „Doufám, že chytneš syfilis, hajzle."

Caroline

„To snad není možný!" vykřikne naštvaně Vivian, když společně dorazíme k ní domů a zjistíme, že na celém patře vypadl proud. „Žijeme v New Yorku, doprčic. Jak tady může vypadnout proud?" postěžuje si naštvaně. Sednu si na velkou bílou pohovku ve středu obýváku a přehodím si nohu přes nohu. Prudence nad Viv jenom protočí oči a sedne si vedle mě.

„Proboha, uklidni se. Tak vypadl proud, no to je toho." povzdechnu si a pohlédnu na Vivian, která sedí na barové židličce v kuchyni a naštvaně špulí rty jako pětileté děcko. „Prostě seber jídlo, víno a razíme ke mně domů." pobídnu jí a sama se zvednu z pohovky.

„Jonasovi nebude vadit, že si uděláme dámskou jízdu u vás doma?" zeptá se Prue starostlivě. Zavrtím hlavou a otevřu Vivianinu ledničku, ve které stojí dvě lahve červeného a nějaké zbytky.

„Ne. Říkal, že se zdrží v práci." odvětím a začnu skládat jídlo z ledničky do plátěné tašky. „jako obvykle." odfrknu si tiše sama pro sebe.

S Jonasem jsem chodila už něco přes rok, ale poslední dobou trávil hrozně moc času v práci a na mě si čas skoro neudělal, což mě dost štvalo. Seznámili jsme se v baru. Nejdřív mi koupil drink, pak další, a pak si ode mě vyprosil telefonní číslo. Nejdřív mi to přišlo trochu ubohý, ale pak mě pozval na večeři, podruhé zase do kina, a po třetí schůzce jsme spolu začali oficiálně chodit.

Všechny společně vyjdeme z Vivianina bytu a vydáme se k nejbližší stanici metra. Ujedeme čtyři zastávky a vystoupíme jen blok od vysokého činžovního domu, ve kterém se nachází náš byt.

„Navrhuju pustit si nějakej horor. Nejlépe Kruh." ušklíbne si Vivian zlomyslně, jelikož moc dobře ví, jak Prudence nesnáší horory. Ve stejnou chvíli zašmátrá v černé kabelce a vytáhne krabičku cigaret s úhledným zlatým nápisem Davidoff. Škrtne zapalovačem a za chvíli vydechne kouř.

„Dáš si?" zeptá se, přičemž mi podává cigarety do ruky. Zavrtím hlavou.

„Už nekouřím. Pamatuješ?" odmítnu jí, načež si Viv akorát odfrkne, neobtěžujíc se odpovědět.

Po několika minutách dojdeme k našemu bytu, vyjedeme výtahem do sedmého patra a stojíme před dveřmi, dokud nenajdu klíče. Jsem překvapená, když zjistím, že je odemčeno, jelikož Jonas má být v práci a já jsem určitě zamykala, když jsem odcházela.

Vejdeme do předsíně, když se z ložnice ozve hlasitý výkřik.

„Nezapomněla jsi vypnout televizi?" zeptá se Prue tiše. Pokrčím rameny, a sklopím hlavu k botníku, ve kterém se nachází žluté dámské lodičky. Zvednu je ze země a zašeptám. „Bože, drž mě, ať je to jinak než to vypadá, protože jinak tady bude mít někdo podpatek vraženej hluboko do-" nestihnu to ani doříct, když se ozve ženský hlas následovaný hlasitým vzdycháním. „Ach, lásko."

Zvedne se mi žaludek a slzy se mi nahrnou do očí, ale seberu všechnu svoji hrdost a vejdu do ložnice. Jako první si mně všimne Jonas. Je samozřejmě celý nahý, krátké hnědé vlasy má zpocené a na vypracovaném hrudníku má rudé škrábance. Zastaví se v pohybu a kouká na mně jako na ducha, což pro něj právě teď asi jsem. Jeho dámská společnost se ohlédne přes rameno a s vyjeknutím sleze z přirození mého přítele, na kterém až doteď rajtovala jako na trampolíně. Má dlouhé blonďaté vlasy a vypadá, jakoby právě vylezla z titulní stránky Vogue.

„Caroline?! Co tady děláš?" vyjekne nechápavě a spěšně si natáhne boxerky, za což jsem mu v tu chvíli opravdu vděčná.

„Ty se ptáš mě? Já nejsem ta, která tady šuká nějakou kurvu!" zakřičím naštvaně, až mám pocit, že se můj hlas odráží ode zdí. Krev mi vře v žilách a mám pocit, že prasknu vzteky.

„No dovol!" vyjekne ta blondýna ublíženě, ale já jí úspěšně ignoruji, a místo toho mířím k Jonasově skříni.

Všimnu si Vivian a Prudence, které stojí ve dveřích a sledují celé tohle divadlo jako španělskou telenovelu. Otevřu velkou skříň se zrcadlem a začnu vytahovat obleky a košile, které pravděpodobně stály tisíce dolarů.

„Co to děláš?" Jonas mě chytne za zápěstí a otočí mě k sobě. Po tvářích mi tečou slzy, ale přesto seberu všechnu svoji sílu a ušklíbnu se. „Balím ti." vytrhnu se z jeho sevření a otevřu velké okno, načež všechny košile ve své náruči vyhodím do ulic Manhattanu.

„Ty ses zbláznila?!" zakřičí na mně Jonas a vrhne se k oknu, jakoby snad chtěl pro svoje oblečení skočit. „Víš, kolik to oblečení stálo?!"

„Ne, a je mi to jedno. Buď si tohle všechno do pěti minut sbalíš a s tou svojí štětkou vypadneš-"

„Tak tohle už je ale vážně přes čáru!" vykřikne na mě ta nahá napodobenina panenky Barbie a zvedne se z postele, snad aby mi těmi hubenými pěstmi rozbila hubu.

„Jessico, prosímtě teď ne." odbude jí Jonas hlasitě.

„-nebo zbytek tvého drahocenného majetku skončí stejně jako tvoje Louis Vuitton obleky." dokončím větu a vydám se k holkám, které stojí mezi dveřmi.

„Ale notak Caroline, přece nemůžeš tohle všechno zahodit, kvůli nějakému úletu." otočí se mým směrem, ale v tu chvíli ho Vivian pevně chytne za zápěstí a zaryje mu svojí perfektní manikúru skoro až do masa.

„Neslyšels? Máš čtyři minuty na to si sbalit, protože jestli ty tvoje krámy nevyhází Carol, tak ti garantuju, že to udělám já." Jonas jí zkoumá vystrašeným pohledem, a hned jak mu dojde, že to Vivian myslí smrtelně vážně, začne si bleskurychle vytahovat všechny svoje věci ze skříní.

„Tři minuty." odkašlu si hlasitě. „A nechci nic říkat, ale tvoje hračka do postele by se měla hezky rychle obléct, jinak víš co..." ušklíbnu se a kývnu směrem k otevřenému oknu.

Milenka mého expřítele se začne spěšně oblékat, což netrvá příliš dlouho, jelikož se její konečný outfit skládá pouze z kraťoučkých flirtovaných minišatů červené barvy a vysokých podpatků stejné barvy.

„Ty jsi normální magor. Tohle ti neprojde." odfrkne si Jonas naštvaně a zvedne ze země svůj kufr, se kterým následně zamíří ke dveřím.

„Doufám, že za tohle zaplatíš, ty děvko!" ozve se znovu, a jak křičí, tak mu hlas zoufale přeskakuje. Zatnu pěsti a mám největší chuť mu jednu vrazit, ale držím se.

„Já doufám, že chytneš syfilis, hajzle." zakřičím na něj naposledy z plných plic a pak už s bouchnutím zavřu dveře a svezu se k zemi. Chce se mi brečet, křičet, řvát, mlátit. Chci se opít do němoty. Chci udělat takových věcí, že nevím, co dřív.

„No, tak to ne. Nebudeš tady sedět a bulet. Budeš oslavovat, že ses zbavila takovýho kreténa." zavelí Vivian a vytáhne mě ze země. Když se zvednu, všimnu si na botníku položeného telefonu, který patří komu jinému než Jonasovi.

„Prudence, co kdybys vzala tenhle mobil a hodila ho majiteli, který určitě stojí před domem a chytá taxíka?" ušklíbne se Vivian a strčí nejnovější iPhone Prue do ruky. Prue se tváří trochu rozpačitě.

„Normálně bych to nikdy neudělala, ale za to, co on udělal tobě, Caroline, si to zaslouží." řekne Prudence odhodlaně, a vydá se k otevřenému oknu v ložnici.

„Hej šmejde, zapomněl sis tu iPhone." zakřičí na něj a pak už hází jeho drahý telefon na ulici, kde se bez pochyb roztříštil na kousky.

„Stejně měl malý péro." zasměje se Vivian nahlas, načež všechny tři společně vybouchneme smíchy.

***

Ahoj všichni, pokud tohle někdo čte. :D přidávám další kapitolu tohohle sranda příběhu, kterou jsem napsala asi za hodinu v práci :D 

Příští kapitola bude z pohledu Vivian, takže se máte na co těšit. :D Jinak, určitě mi napište komentář s vaším názorem. :) 

See ya,
FoxieBlack