Jednodílovky

Myšlenky ledového dne

Mávla jsem rukou a jenom zírala, jak se pomalinku tvoří malé ledové krystalky. Dívala jsem se, jak takové krystalky vypadají, jak padají kolem mě a jak září, když na ně svítí světlo. Dříve jsem si takových věcí nevšímala, ale teď je to trochu jiné.

Zhluboka jsem se nadechla a opět jsem rukou mávla ve vzduchu. Kouzelné okamžiky, které tak rychle mizí. Jak jenom je taková krása pomíjivá. Jak člověk prostě z ničeho nic začne takové věci vnímat.

Hluboký nádech. Výdech. Nádech. Ledový vzduch kolem mě mně jenom uklidňuje. Ledové počasí mi vyhovuje a je nejlepší. Nejspíš jenom protože takové počasí dokáže uklidnit mojí duši. Netuším proč.

Další krátký nádech. Jenom na chvilku zavřu oči. Jsem tady na vrcholku hory sama. V takovém počasí sem nikdo jiný nechodí. Ani lyžaři se tady za takových podmínek neobjeví. A to je ten okamžik, kdy mi tohle království prostě patří.

Stačí se porozhlédnout se kolem sebe. Jak krásně padá sníh, jak velké jsou tady závěje. Takové ticho, kdy je člověk sám a může jednoduše přemýšlet o vlastním životě. O svých životních rozhodnutích.

Pohled na nebesa jako by tak trochu vracel člověka zpátky na zem. Vzpomenu si, že každý z nás má jenom omezený čas. I my jsme tady jenom na chvilku A je jenom na nás, jak dobře naší chvilku využijeme. Já jsem se rozhodla svojí chvilku využít do posledního okamžiku.

Cestování, sportování a poznávání je moje přání, co bych mohla dělat pořád dokolečka. Je to součástí mého života a nechci se téhle části vzdát. Chtěla jsem také rodinu, ale nejspíš nebudu mít moc na výběr.

Hluboký nádech a jenom tiše vnímám, jak mi ten ledový vzduch proudí do plic. Jak krásně ten zdejší vzduch voní. Člověk se zavřenými oči toho může vidět tolik a stačí se jenom nadechnout a soustředit se na ten jeden vjem. Nesmíme být pořád ve stresu, na chvilku „vypnout" je prostě normální a nejlepší možnost, jak se odreagovat od našich všedních problémů.

"Tak tady se schováváš. Proč jsi v takové zimě venku?" ozval se tiše mužský hlas. 

"Přemýšlím nad životem. Tedy nad tím, co mi z něj zbylo." odpověděla jsem s ledovým klidem a znovu se zhluboka nadechla.

"Nebuď tak negativní. Přeci tu nemoc porazíš. Všichni tady ti fandíme a věříme, že se z toho vyléčíš!"

"Jsem tady právě protože vím, co se děje." otočila jsem se ke svému příteli a usmála se na něj. Ne vždy příběhy končí tak, jak bychom my chtěli. Prostě některé příběhy mají rozhodnutý konec daleko dopředu, než si vůbec stačíme uvědomit, že se takový příběh odehrává.

"Jsme tady všichni pro tebe-"

"A já to vím. Také si toho hodně vážím. Ale někdy je samota potřeba, aby si člověk mohl pročistit vlastní hlavu." přerušila jsem ho. Nemá cenu dokolečka všem vysvětlovat, že sama poznám, co se se mnou děje. A momentálně to prostě není nic moc pozitivního. "Prostě jsem si vyšla sem, na vrchol, na procházku. Pročistit hlavu, opustit civilizaci a obdivovat zamrzlou krásu přírody."

"Vždyť sama víš, že bys měla být doma v posteli a brát léky! Není vůbec dobře, že lezeš někde po horách!" ohradil se.

"Jenomže to bych já potom nemohla dělat nic z toho, co chci. A vím dobře, že příští týden se sem už nepodívám. Podívej-"

"Jak nepodíváš?!" nadechla jsem se a jenom svému příteli poklepala na rameno.

"Prostě sama vím nejlíp, jak mi bude." ukončila jsem debatu. Rozhlédla jsem se po údolí, které jako by bylo malované na nějaké pohlednici. Taková ledová krása. Tu si člověk musí aspoň jednou jedinkrát prožít.

---

S tím týdnem měla pravdu. Do tří dnů po té, co jsem jí našel na vrcholku hory, kam utíkala, odešla od nás. Nezůstala tady. Bojovala statečně, ale ta zákeřná nemoc si jí vzala. Nemá cenu být naštvaný, ale nejde tomu odolat. 

Měla sama tolik plánů, které nestihla uskutečnit.  Tolik snů, které se jí nevyplnily. Teď po ní zůstal jeden denník plný jejích snů, plánu a vidin do budoucna. Každý z nás od ní dostal malý zápisníček na další tři roky, kam zapsala do každého dne nějakou vtipnou poznámku.

Odešla, ale přesto je tady s námi. Odešla a přesto zůstane v našich srdcích navždy. A teď zbývá poslední. Dopsat její dílo a dát je k vydání. Ale na tom už nedělá nikdo z nás sám. Její vzpomínky a myšlenky jsou v tom denníku, který schovala na hoře.

Jenomže na tu prokletou horu se nikomu z nás nechce. Nikdo z nás nemá v plánu narušit její odpočinek. Ale sama říkala, že v zimě je to kouzelné místo. Proto jsme se dohodli - přítští zimu se tam sejdeme, vezmeme denník a splníme její sen!