Ten nudný Letní Den

//2//

//Tahle část bude asi nejvíc confusing, takže se za to omlouvám//

Slyšel jsem jen ten její křik v mé hlavě pořád dokola, ani přijíždět záchranku jsem neslyšel. V tuto chvíli jsem měl pocit jako bych chtěl zabít toho řidiče,ale byl jsem prostě jen slabí.. pořád tak slabí na to udělat vůbec nějaký pohyb a pak jsem spatřil někoho, někoho stát s tou pitomou kočkou u přechodu, Ariana, mého nevlastního bratra.
Jen tak tam s ní stál a hladil ji po hřebetě. Díval jsem se na něj s vyděšeným pohledem a on jen ke mně přistoupil a zeptal se mě chladným hlasem ,,Co se děje?". Díval jsem se na něj teď jako na vraha a vykřikl ,,Jak jako co se děje?!" a nad mojí reakcí se zasmál ,,No, tobě se snad něco děje ne?" řekl s chladným úsměvem ,,Mě?! Ty nevidíš tu krev, tu sanitku, tu mrtvolu snad?!" ,,Ne?" řekl nechápavým hlasem a já se podíval na to místo, nic tam nebylo, ani žádné auto.
V tu chvíli jsem si připadal jako blázen a znovu se na něj podíval ,,Vždyť.. Vždyť to tu ještě předtím bylo.." řekl jsem koktavým hlasem a cítil jak mi po tváři tečou slzy.
Arian mi je utřel a řekl ,,Pojďme radši domů potřebuješ si odpočinout, předám tu kočku Leile". Kývnul jsem na souhlas ,ale ještě rychle řekl ,,Počkej musím si jít pro bundu, nechal jsem ji na lavičce" a běžel si pro ní. Když jsem přiběhnul k lavičce vzal jsem si bundu a na zemi uviděl klíčenku, kterou má Leila na batohu a tak jsem se zase zleknul. Kvůli mému strachu jsem rychle běžel zpátky k Arianovi, který pořád nevydával žádné jiné emoce až na tu neutrální.
V hlavě mi pořád dokola hrál ten její křik a pak ,jako bych se probudil ze snu jsem z ničeho nic ležel v posteli, nechápajíc už vůbec ,co se děje. Sednul jsem si na postel a natáhl se pro mobil, bylo tam stejné datum, že by to celé jen sen a nebo jsem se zbláznil? U mého okna seděla ta pitomá kočka a já se zleknul a bál se jako nikdy předtím. Popadl jsem oblečení a ihned se začal oblékat, vyběhl jsem pak ihned že dveřích mého pokoje a narazil do mé sestry, Wandy. Udiveně se na mě podívala a staroslivým hlasem se tiše zeptala ,,Jsi v pořádku?" a já jen nervózně odpověděl že ,,Ano". Pak jsem šel rychlým krokem k východu a ven z mého domu k té lavičce, abych si ověřil zda-li to byl vážné sen. Doběhl jsem tam a viděl tu klíčenku, netušil jsem ,co se vůbec děje a tak jsem si sedl zpátky na tu lavičku, doufající že to vše je jen náhoda.