Ten nudný Letní Den

//3//

Seděl jsem tam nějakou dobu dokud jsem neslyšel ten jemný smích. Podíval jsem se tím směrem, nemílil jsem se byla to Leila s její kočkou. Leila přišla ke mně a zeptala se "Je tu volno?" A já jen tiše odpověděl "Ano je" a díval se na zem. Leila si přisedla vedle mě A zeptala se "co že s sebou nemáš svojí bundu?" zasmála se.
Podíval jsem se ji do očí a řekl "Je horko.." a zase se podíval jinam. Leila mi na to řekla "Vždy tu bundu nosíš" "No.. každý se mění." řekl jsem celkem otráveným hlasem a vyndal z kapsy tu klíčenku "Myslím že tohle patří tobě " a hned jsem ji to dal do ruky. Leila se na mě udiveně podívala a zeptala se "Kde jsi to našel?" "Tady" odpověděl jsem nervózním hlasem.
Leila si pak položila Rey vedle mě a vzala si svůj batoh. Rey pak seskočila z lavičky běžela pryč, Leila se lekla a už byla připravená zase vyběhnout z lavičky, ale já ji chytil za ruku a řekl "Určitě bude v pořádku, plus by to bylo nebezpečné kdybys běžela".
Leila chvilku váhala, ale pak si jen oddechla a řekla "Nejspíš máš pravdu, ale co Rey? Už ji asi nenajdu jelikož běžela vážně rychle" "Jsem si jist že se dostane domů" zaváhal jsem s touhou že tu kočku už nikdy neuvidím, ale věděl jsem že to Leile lámalo srdce. Leila si pak přivedla blíž ke mně a dala si klíčenku na batoh. "Hele nechceš radši už jít? Můžeme po cestě najít Rey" řekl jsem celkem už klidnějším hlasem. Leila se usmála a řekla "Jistě." a tak jsme se vydali na cestu pryč z tohoto místa.
Leila po cestě hledala Rey a byla vážně ustaraná, vážně se o ní bála, ale já byl rád že toho ďábla už neuvidím a doufal že umřela nebo něco takového. Na jednou jsme šli kolem nově stavějícího domu, zahlédl jsem pár mých přátel tak jsem na ně jen křikl a oni se na mě podívali a ihned začali něco křičet.Netrvalo to dlouho než jsem pochopil ,co se děje, z toho staveniště začalo padat pár kovových tyčí.
V tu jsem se ihned otočil na Leilu, která spatřila Rey. Leila chtěla pro ní běžet, Ale ta tyč že staveniště ji ihned probodla a všichni kolemjdoucí začali křičet. Stál jsem a začal opakovat "Ne..Nene-" dokola a zase mj vyteklo pár slz. Podíval jsem se na tu kočku, do jejich očí a chtěl ji rozkopat hlavu. Rozeběhl jsem se naproti té kočce ,ale někdo mě zastavil, byl to Elliot, můj.. 'přítel' ,který mě odstrčil od té kočky se slovy "Hej, sice nenávidím zvířata, ale co myslíš že děláš?" a tím jak mě odstrčil mě shodil do krve ,která byla úplně všude. Elliotův úsměv byl chladný, stejně ,jako tenkrát ten Arianův.. Ale ještě horší.