Ve hvězdách

4. KAPITOLA

Konečně hodiny odbily 18. hodinu a já spěšně vyběhla z kanceláře.

„Slečno, Aneto, mrzí mě to, ale dnes se musí ještě vyřídit tyto platby. Zabere vám to tak hodinku a pak už můžete domů," šéf mi hodil na stůl štos papírů.

„Ale... Já... Já dneska nemůžu. Musím být někde jinde."

„To chápu, ale už s tím nic nenaděláme. Nebojte se, zaplatím vám přesčas. Hlavně to odešlete ještě dnes. Moc děkuji," usmál se a odkráčel pryč. Zděšeně jsem hleděla na hromádku papírů plných textu. Srdce se mi rozbušilo. Zabere to tak hodinku... Takže tak dvě hodinky, to známe. Pokud si chci udržet toto místo, musím práci vykonat. Nečekané přesčasy jsou tak 5x do roka, proč se to muselo stát zrovna dnes? Ve mně rostla zlost a zároveň se mi chtělo plakat. Usedla jsem ke stolu a pročítala dokumenty. Úkol byl zcela jasný. Zaplatit uvedené částky bance. Splatnost dne končila dnes. Proč to neřešili už mnohem dříve? Občas vedení tohoto institutu vážně nechápu. Ale zaplatit se to muselo. Dala jsem se do práce. Když bylo půl osmé, blížila jsem se ke konci. Ale už mi bylo jasné, že na koncert nedorazím. Napsala jsem Dominikovi, se kterým jsme si během neděle vyměnili spoustu legračních zpráv, že jsem uvízla v práci, a že bych se mohla dostavit leda tak po deváté.

To nevadí, budeme tu až do půlnoci. Možná nestihneš Patrikův zpěv, ale budeme tu. Čekám tě 😉

Zpráva na messengeru mi přišla během minuty. Ach ne, použil mrkajícího smajlíka. Začínala jsem mít pocit, že mě opravdu balí. Matyáše jsem si ani nepřidala do přátel, nemělo by to žádný smysl, když mě nepozval. Lenka mi psala, že si za ní našel náhradu. Asi bych s takovým klukem nebyla moc spokojená. Ani nevím, proč chci vlastně Patrika, protože musí být ještě větší pitomec než Matyáš. Sláva mu určitě zničila jeho dobrou osobnost. Odpověděla jsem Dominikovi, že tedy dorazím později. Bez smajlíka.

Konečně jsem založila poslední list. Mohla jsem zamknout kancelář a vyjít z prázdné budovy. Nejspíš jsem byla poslední. Teď mě čekalo rozhodnutí, zda jet domů a připravit se, což se zdržím o další hodinu nebo jet rovnou a stihnout to relativně včas. Přijela bych asi ve třičtvrtě na devět. Nebyla jsem z toho nadšená, ale riskla jsem to. S obyčejným oblečením a bez jakýchkoliv příprav jsem se vydala z práce přímo do music baru v centru města.

„Číslo vstupenky," zastoupil mi cestu svalnatý muž v černém obleku před vstupem baru.

„Eh... Dominik jí má."

„Jasně, takže na shledanou," bez výrazu mě poslal pryč. Poodstoupila jsem a napsala Dominikovi zprávu, aby mě přišel vyzvednout. Neodpovídal. Na Facebooku byl online před půl hodinou a typicky jsem mu nemohla ani zavolat, protože jsme si nevyměnili čísla. Dneska se už přes mobil moc nevolá. A teď jsem si uvědomila, jaká to byla chyba. Smutně jsem se vydala pryč. Zase pojedu domů za Mourkem. Když jsem vycházela z pasáže, dolehly ke mně známé hlasy. Jeho hlas.

„Haha, prej má dítě. Adama. A ta její kamarádka, Aneta, bože... Takovej stydlín, ani nevím, proč jí Dominik pozval."

„Jo, a ještě mi vylila pivo."

„To ti asi bude ležet v žaludku ještě dlouho, co?" Museli někde stát za rohem. Ale co tam dělají? Po obličeji mi stekla první slza. Jeho posměšný tón hlasu a všechno, co řekl. Tohle nemohl být Patrik. Vyšla jsem z pasáže a viděla je. Klára kouřila cigaretu a on jí líbal na krku. Jediné pozitivum, co jsem shledala na Patrikovi? Nejspíš patří mezi nekuřáky. Nedokázala jsem od nich odvrátit zrak a pozorovala jsem je. Neuvědomila jsem si, že nás od sebe dělí jen pár metrů. Patrik si mě všiml. A jeho tvář se náhle změnila. Vykouzlil úsměv od ucha k uchu a oslovil mě: „Jé, ahoj, tak jsi nakonec dorazila. Proč nejdeš dovnitř?" culil se tak sladce, že se mé myšlenky na pár chvil vytratily.

„Ty pláčeš?" přistoupil ke mně blíž a zahleděl se mi do očí. Jeho zelenomodrá kukadla mě zcela pohltila.

„Ne," rychle jsem si setřela slzu s domněním, že pláč zakryji. Patrik byl falešný a já odsud chtěla co nejdřív zmizet.

„Nazdar, už jsi na odchodu? To je dobře," prohlásila blondýna na vysokých podpatcích a v úzkých červených šatech.

„Ale no tak, můžu ještě zahrát nějakou písničku, aby sis to taky užila. Co ty na to?" usmíval se od ucha k uchu.

„Co to na mě hraješ?" vyhrkla jsem dřív, než jsem to stačila celé promyslet.

„Jak to myslíš?" ustoupil kousek dál.

„Všechno jsem slyšela!" zaječela jsem, až se lidi otočili naším směrem.

„Promiň, už musím jít," odstrčila jsem ho a utekla za roh. Tam jsem ze sebe vypustila všechny slzy, které jsem zadržovala. Asi jsem moc labilní, protože jinak si tuto reakci nedokážu vysvětlit. Měla jsem jít s Dominikem na koncert, ne s Patrikem. S nikým nic nemám a určitě ne s Patrikem. Tak proč bulím? Začal mi pípat messenger jak zběsilý. To někde hoří?

Dominik: Co se děje?
Dominik: Kde jsi?
Dominik: Patrik tě viděl brečet a utíkat pryč.
Dominik: Zajdeme někam na kávu?

Nevím proč, ale jeho zprávy jsem ignorovala a odstranila jsem si ho z přátel. Už jsem v této společnosti nechtěla strávit ani minutu.