Can I Trust You?

Prolog

Tak jsem se včera odhodlala sepsat jeden můj nápad, který jsem měla v hlavě už delší dobu. Může to zůstat, jako taková zvláštní jednodílná povídka, ale pokud by jste o to měli zájem, tak bych z toho udělala i něco vícedílného. Takže budu ráda, když se vyjádříte v komentářích, jestli o to máte zájem a četli by jste to :)

Světla tří reflektorů dopadala tlumeně na studenou podlahu a osvětlovala dvě postavy stojící na ní. Všude bylo ticho. Každý v hledišti se bál nadechnout, jen aby neporušil křehkou atmosféru, která v místnosti začala panovat. Dychtivé oči sledovaly každičký pohyb, nepatrnou mimiku i pohledy, které říkaly víc, než slova. Nejednomu divákovi prolétlo hlavou, jestli v tom, co teď vidí není víc, než jen herecké umění. Byly v tom skutečné emoce. Spousta emocí, které je přikovaly k sedačkám a nutily přemýšlet, nad tím, co se právě děje.

„Aspoň jednou v životě buď upřímný. Miloval jsi mě někdy? Cítil jsi ke mně aspoň zlomek citů, které k tobě chovám já?“ protnul ticho roztřesený hlas. Jeho majitelka hleděla do tváře naproti stojícímu muži a hledala v ní náznak lásky, něhy či porozumnění, ale neviděla nic. Jen ledovou masku a modré oči, které byly divoké, jako bouřkové nebe.

„Má sladká Tamoro, myslel jsem, že jsi chytřejší, ale jak vidím, jsi prostě další hloupá husa.“ Jeho slova ji měla ranit na tom nejcitlivějším místě. Ale říkal je s takovou nenucenou elegancí a šarmem, že jí to bylo jedno a ona nevnímala nic víc, než jeho hluboký hlas.

„Ale...“ Snažila se mu odporovat a protože chtěla vypadat hrději, narovnala svá záda, vypjala hruď a zvedla důstojně hlavu. Celý dojem vznešené královny kazily jen její oči. Zaslzené, plné bolesti, ale také nenaplněné lásky.

„Nepřerušuj mě, když s tebou hovořím,“ řekl hrubě a začal kolem ní, pomalu chodit, jako šelma na lovu. Cítila jeho vůni, slyšela jeho dech a i přes všechny události, chtěla cítit i jeho sladké rty na těch svých. Když se zastavil jen pár centimetrů od ní, sebrala poslední zbytky odvahy a pohlédla mu do temných očí, které tak milovala.

„Cožpak sis opravdu myslela, že bych tě mohl milovat?“ zeptal se krutým, ale zároveň jemným hlasem. Zvědavě jí koukal do očí a dvěma prsty ji přejel hladkou linii brady. Už jen slabý dotek, jeho ledových prstů způsobil, že ji naskočila husí kůže po celém těle. A když se jeho ruka vzdálila, skoro vypustila nesouhlasný stén z úst.

„Ano, opravdu jsem si myslela, že to, co je mezi námi, je láska,“ zašeptala zlomeně a první slza jí stekla po bledé tváří. Když dotyčný zaslechl, co právě řekla, rozesmál se. Smích byl plný znechucení a výsměchu, nad její naivitou.

„Láska?“ zeptal se pobaveně a toto kouzelné slovo, převaloval v ústech, jako kdyby chtěl zjistit, jak chutná. „To nebyla láska, má sladká Tamoro. Byla to z mé strany jen přetvářka, která mi dopomohla do tvé teplé postele a k tomuhle postavení,“ opět se zasmál a přešel blíž k ní. Cítila jeho pohled na svých třesoucích se rtech a následně i chladné prsty, kterými setřel potůček slz na její tváři.

Chvíli ještě pozoroval její zklamaný obličej a poté přitiskl své rty na ty její. Byly ledové, jako on sám, ale i přes to si užívala každý jejich pohyb. Mohla by tam stát věčnost, ale nic tak dlouho netrvá. Obzvlášť krásné okamžiky se rozpadají během chvilky...

Náhle bolestně vykřikla, odtrhla svá ústa od jeho a křečovitě se chytla svého boku. Cítila na prstech lepkavou životodárnou tekutinu a v šoku sledovala, jak opouští její křehké tělo. Nohy se ji zázem podlomily a ona se svalila na podlahu. Ještě před tím, než upadla do náruče smrti si k ní klekl, dlouhými prsty odstranil uvolněné kadeře a naposledy ji políbil. Její poslední nádech, úder srdce a polibek, patřil už jen jemu. Muži, kterého milovala, kterému věřila a který ji zradil...

V sálu bylo z počátku mrtvolné ticho, které vystřídal hlasitý aplaus a výkřiky nadšení i lítosti. Sedadla vrzala, když je jejich majitele opouštěli a ve stoje tleskali hercům, kteří právě mizeli za spouštějící se oponou.

Otevřela oči a s úsměvem přijala nastavenou ruku, kterou ji nabízel muž stojící před ní. Jeho dlaň byla nyní vřela, jako kdyby ho ledová maska muže, kterého před chvíli hrál, opustila s prvním zatleskáním diváka. Postavila se zpět na nohy, urovnala zalepenou sukni od falešné krve, chytla nastavené ruce herců, kteří se objevili vedle ní a začala se usmívat, jakmile se opona opět zvedala.

Divaci nadšením tleskali ještě víc, když spatřili lidi, kteří je vtáhli do jiné reality. Někteří se usmívali, jiný plakali a pár se jich tvářilo absolutně nepřítomně. Ano, odvedli zase dobrou práci, ale to ji teď nezajímalo. Soustředila se jen na jedno, na teplou dlaň člověka, kvůli kterému se na herectví dala, a který ji právě drží. Tím člověkem byl Thomas William Hiddleston.