Can I Trust You?

2. Kapitola

„Mami?“ vykřikla Amy z otevřených dvěří svého pokoje a čekala na nějákou odezvu. Když se ani po dalším zopakování nic nestalo, sebrala svůj batoh spolu s tenkou hromadkou potištěných papírů a seběhla rychle ze schodů do dlouhé chodby. Už natahovala ruku k tmavě modrému kabátu, který měla na věšáku, když si všimla jak ve vedlejší místnosti na stole leží papírek a pár bankovek.

“Nechala jsem ti zde pár liber na oběd, tak si něco kup a hlavně nezapomeň, co jsi mi včera slíbila. Máma“

Když dočetla vzkaz, projel jejím tělem malý záblesk lítosti nad tím, že matce bude muset lhát, ale když si vybavila krásné dřevěné parkety, krvavě rudou oponu a typickou vůni divadla, tak všechny pochybnosti zmizely. Vzala peníze, zastrčila si je do zadní kapsy kalhot a přešla do chodby, kde si oblékla kabát. Naposledy se podívala do zrcadla, prohrábla si roztřeseně tmavě hnědé vlasy a odhodlaně vyrazila do chladného náruče Londýna.

- - -

„Vyplňte tyto dva papíry a po odevzdání běžte čekat do maskérny, která je ve druhé patře.“

„No, ale jak mám poznat kde přesně je ?“ zeptala se trochu zoufale Amy a nevnímala naštvané oddechnutí za ní.

„Slečno, představte si, že na dveřích bude velký nápis “Maskérna“,“ zavrčela starší žena za stolem a ironicky pozvedla jedno obočí. „Potřebujete ještě něco nebo si mě chcete dál prohlížet a zdržovat ostatní?“

„Ne, omlouvám se.“ vydechla a celá rudá sebrala papíry spolu s propiskou, s nimiž se vydala k malému stolečku nedaleko od ní. Chvíly jen nepřítomně koukala na malá písmenka v dotazníku, která nedokázala úplně zaostřit, protože se třásla po celém těle, nejen kvůli strachu, ale i ponížením, které ji způsobila sekretářka. Přemýšlela, že když hned odejde, bude všechno v pořádku, ale nemohla by pak žít s pocitem toho, že je doopravdy slaboch, jak s oblibou říkala její matka, když se rozčílila.

Zhluboka se proto nadechla a opět sklonila hlavu nad prvním dotazníkem, ve kterém se ptali hlavně na základní údaje, jenž vyplňovala automaticky a moc nad nimi nepřemýšlela. Avšak nad druhým listem se už musela trochu zamyslet. Ptali se na její časovou flexibilitu, proč chce dělat divadelní herečku nebo jestli je psychicky odolná. Cože? Psychicky odolná? To jako vážně? S povzdechem zakroutila hlavou nad lží, kterou právě napsala, ale pokud by přiznala, že je občas nevyrovnaná a bere špatně kritiku, tak by rovnou mohla odejít.

Poslední otázka byla ohledně monologu, který si na konkurz vybrala. Musela se usmát, protože zvolila část hry, kde HO viděla poprvé. Stál na podiu, tak hrdý a neoblomný. Pamatuje si, jak ho celou dobu sledovala s pootevřenou pusou a jehličky žárlivosti se jí zabodávaly do těla, když viděla, jak seděl na židli a líbal svoji blonďatou manželku.

“ William Shakespeare – Coriolanus / Monolog Volumnie“

Všechno stvrdila úhledným podpisem a odevzdala. Když si žena přečetla poslední bod, nechápavě zakroutila hlavou a ještě než Amy odešla, zaslechla, jak tiše a velmi sarkasticky poznamenala : „Další taková.“

Amy se po jejích slovech trochu zarazila, ale nakonec se rozhodla nevyvolávat další rozruch a radši vyšla do druhého patra. Všude po stěnách byly velké plakáty zdejších nejúspěšnějších divadelních her nebo fotky herců, který zde měli zrovna angažmá, když na konci chodby spatřila i jeho fotku. Chtěla se k ní vydat, ale náhle zaslechla tichý smích, který se ozýval za zavřenými dvěřmi s velkým napisem “Maskérna“. Hořce se usmála, zaklepala a s tichým skřípotem je otevřela. „Dobrý den, já jsem Amy, no ...“ začala stydlivě a než mohla doříct větu, objala ji kolem ramen drobná ručka a vedla do velkého křesla před jedním ze zrcadel. „Však my víme, proč jsi tady,“ řekla pobaveně mladá žena, tmavé pleti, která se ji ujala. „Mimochodem, já jsem Emma a trošku tě tady nalíčím, než se vydáš na podium, dobře?“

„Uhm..fajn.“

„Děvče, ty jsi mi, ale pekelně nervozní,“ zasmála se a dvěma prsty ji otáčela hlavu, aby se podívala, s čím dnes bude pracovat. „Ještě mi musíš říct, co budeš hrát, abych věděla co s tebou,“ poznamenala a otočila se k velkému černému kufříku, který byl naplněný kosmetikou.

„Budu říkát monolog Volumnie, je to ze hry...“ spustila Amy a trochu zděšeně, přitom pozorovala svůj zjev v zrcadle, které díky silným zářivkám ukazovalo každou chybičku pleti.

„Já vím, ze které hry to je. Líčím všechny hlavní postavy a taky ti můžu říct, že nejsi rozhodně první, která dnes nějáký její monolog bude říkat, tak se pořádně snaž,“ přerušila ji Emma a vzala bledý odstín make-upu, který dokonale pasoval s pletí Amy.

„Opravdu? Myslela jsem, že budu trochu originální,“ zašeptala zoufale a v duchu si začala nadávat.

„Potom, co hrál Tom postavu Lokiho, jsou jeho fanynky všude a snaží se do jeho blízkosti dostat neustále. Chodí pořád na hry ve kterých účinkuje, postávají večer u východu divadla a když se naskytne možnost zde pracovat, tak se naučí text z nějáké jeho hry ve snaze se mu tím zalíbit a dostat se sem, “ poznamenala Emma a lítostivě se tomu zasmála.

„Ale věřím, že ty si měla jiný důvod k tomu, si vybrat tuhle postavu,“ dodala a spiklenecky mrkla.

„Hmm...“ zamumlala Amy a až do konce líčení byla potichu.

„Tak a hotovo,“ řekla dramaticky Emma, když dodělala poslední tah černou tužkou na oči.

„Moc děkuju.“

„Není zač. Je to přece moje práce,“ odpověděla mile a přetočila židli směrem ke druhým dveřím, kterých si Amy doposud nevšimla. „A pokud chceš vidět i další moje kosmetické zazráky, tak už bys měla utíkat a na tom podiu se zatraceně snažit!“

„Pokusím se,“ vydechla Amy a s úsměvem se vydala směrem ke své možné budoucnosti.

Chodba, do které se dostala byla velmi chladná a proto, když na jejím konci zaslechla hlasy, vydala se rychle směrem k nim.

„Dobrý den,“ pozdravila dva muže s deskami v rukou a sluchátky na uších.

„Dobrý den, počkejte si na téhle židli. Za chvíli půjdete na řadu,“ oddsekl ji jeden z mužů a dál ji nevěnoval pozornost.

Chvíli na ně nevěřícně zírala a poté si šla roztřeseně sednout na židli, kde byla do té doby, než se zpoza opony vynořila dívka, která s ní byla v maskérně a opustila ji asi 15 minut před ní. V očích měla slzy a ze shrbeného postoje šlo poznat, že to pro ni nedopadlo dobře. Rychle si vzala svoje věci, které měla položené na vedlejším sedadle a rozběhla se chodbou pryč.

„Další!“ vykřikl muž směrem k Amy, která, ale strnule pozorovala vzdalující se postavu dívky.

„Poslouchá mě tady někdo? Říkám: Další!“ zopakoval naštvaně muž a deskou s papíry ji zamával před obličejem.

„Omlouvám se, už jdu,“ vyhrkla překvapeně Amy a zvedla se na nohy. Jen pár kroků ji dělilo od chvíle, na kterou tak dlouho čekala. Od chvíle, která ji může změnit celý její život.