Den nato jsem musel jet do nemocnice pro Helenu, Radima a Žanetu. Předpokládal jsem, že se teď nejméně rok nevyspím a s touto pozitivní představou jsme zamířili domů. Heleně to nejspíš došlo taky, jelikož si už začala dělat rezervy a celou cestu prospala.
Děti vzadu byly též překvapivě klidné, za což jsem byl rád, než mi ovšem došlo, že jistě v duchu filozofují nad tou řadou lékařských lejster, které za ten den a den předchozí aktivně četly.
Snažil jsem se ignorovat myšlenky, které jim zcela určitě plynuly hlavami a nuceně se zaposlouchal do jakéhosi nejnovějšího hitu od Lucky Bílé, který hrál v rádiu.
Písničku však po chvíli přerušily reklamy.
„Kupte si nejnovější bestseller, thriller psaný očima vraha!“
Věnoval jsem rádiu vyčítavý pohled a přepnul na jinou stanici.
Dvojčata vzadu se rozplakala.
Helena se probrala a věnovala mi stejně vyčítavý pohled, jako jsem já před chvílí věnoval rádiu. Celkově bylo v éteru až nějak moc vyčítavých pohledů.
Přepnul jsem zpět na onu první stanici a děti se uklidnily.
I Helena se uklidnila a znovu se uchýlila ke spánku.
Jedinou uklidněnou osobou v autě jsem nebyl já, začínající uvažovat o tom, zda i ty kuchařky neumístím o polici výš.
Kdo ví, jestli dvojčata nemají i sklony ke kanibalismu.
ČTEŠ
Těžký život rodiče spisovatelů ✓
HumorVždy jsem tak nějak očekával, že mé děti nebudou normální. Přeci jen, mají moje geny. Už od jejich útlého dětství jsem byl tedy smířen s tím, že z nich vyrostou masoví vrazi, Jehovisti, novodobí diktátoři anebo zkrátka něco mezi tím. Nevím přesně c...
