OBĚŤ MAFIE: Vzpoura

1-„Zasraná mafie!"

„Tak, co potřebuješ?" pohlédla jsem na svou mámu poté, co jsem došla za ní do kuchyně. Posadila se na barovou židli a odložila na bar svůj telefon.
„Jen jsem ti chtěla říct, že s tvým otcem jedeme zařizovat nějaké obchodní záležitosti."
„Další obchod s drogami?" povzdechla jsem si. „Nebo jde tentokrát o zbraně? Nebo snad –"

„Claire," napomenul mě otec, „takhle se svou matkou mluvit nebudeš!"
Protočila jsem očima a seskočila ze židle.
Najednou jsi nějaký starostlivý a citlivý, pronesla jsem si sama pro sebe.

S odfrknutím jsem se ironicky usmála, rozhazujíc rukama ve vzduchu.
„A to se vážně necítíš ani trošku hloupě a pokrytecky, když mi tohle teď říkáš?"
Tuto drzou, ač upřímnou otázku však otec nehodlal přejít pouze se slovními výhrůžkami. V sekundě zkrátil vzdálenost mezi námi, načež mi dal facku. Opět.

První facku, byť jsem si ji zasloužila, jsem od něj dostala ve svých šesti letech za urážku jeho obchodního partnera. Řekla jsem mu, že je jeho břicho stejně kulaté jako balón, se kterým máma cvičí jógu. Jistě, zachovala jsem se nemístně, ale také jsem ten rok oslavila teprve šesté narozeniny. Co na srdci, to na jazyku.
Můj otec měl vždycky výbušnou povahu, ostatně jako spousta dalších lidí, v jejichž těle dle Hippokratovy teorie temperamentu převažuje žluč, ovšem ve většině případů zvládl svůj vztek zkrotit.

Alespoň kdysi tomu tak bývalo.
Když však svůj hněv zpacifikovat nedokázal, schytala to moje máma, která se kvůli své drobné postavě otci nikdy neubránila – ne že by se o obranu někdy vůbec pokusila.

„Zasraná mafie!" křikla jsem a rychlým krokem vyrazila pryč z místnosti.
„Claire! Okamžitě se vrať!" řval na mě otec, jehož hlas se nesl snad celou rezidencí.
„Claire!!"
„Tohle jsi nemusel," poznamenala tiše máma ještě předtím, než jsem vyběhla robustní mramorové schodiště.
„Přestaň mi sakra říkat, co musím a nemusím. Do pěti minut budeš v autě, pokud ne, budeš toho litovat," sykl zlostně, popadl klíče svého nového Range Roveru a zamířil ke dveřím.

Moje máma se slzami v očích na souhlas špitla cosi, co už jsem neslyšela.

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Vždycky udělala, co jí přikázal. Vždycky.
Protože se ho bála. Protože k mému nejhlubšímu nepochopení i po všech těch modřinách, jeho prstech vyražených na její tváři, po všech těch probrečených nocích tvrdila, že jej stále miluje.
Navzdory tomu, že se otcovo chování za posledních několik měsíců nezměnilo k lepšímu ani o píď, právě naopak, moje máma jej neměla v plánu opustit.
Jistě, rozvod nepřicházel v mafiánských, silně patriarchálních rodinách v úvahu, ale útěk...

Pro mého otce by taková skutečnost znamenala neskonalé ponížení. Ne fakt, že s ním jeho žena nechce žít, což bylo v nelítostném světě mafie naprosto běžné, nýbrž fakt, že se jí jako ženě, druhu, jenž je pod nadvládou silnějších, něco takového vůbec podařilo.
Nevěřila jsem těm hloupým pohádkám, kdy se mi máma snažila namluvit, že jej neopustí jen proto, že kdysi býval jiný a pořád se může obrátit k lepšímu.
„Jsi ještě mladá, medvídku," dodávala při konci našich diskuzí, používajíc při tom tu strašnou přezdívku. „Až budeš starší, pochopíš to."
Měla strach, já jsem měla strach, že s ním zůstává kvůli mně.
Ne proto, abych měla tátu, toho jsem ztratila už dávno, ale proto, že kdyby utekla, vzala by mě s sebou a nechtěla dopustit, aby její jediná dcera strávila zbytek života na útěku před svým otcem, který by se nevzdal, dokud by nás obě nenašel a náležitě nepotrestal. Lhala bych, kdybych řekla, že nemám obavy, že by tento čin mohl moji mámu stát mnohem víc, než by dokázala zaplatit.