OBĚŤ MAFIE: Vzpoura

4-„Vítám tě v paláci zla."

Hypnotizovala jsem displej mobilu a četla nově příchozí zprávu stále dokola.
„Claire," zavolala na mě Jennifer: „jsi v pohodě?"
„Hmm, jo jasně, jsem," přitakala jsem až příliš rychle.
„Claire, vážně, stalo se něco? Víš, že mi můžeš cokoli říct, že jo?"
„Jo, já vím. A děkuju," usmála jsem se na ni, nasedajíc do auta. „Ale vážně si nemusíš dělat starosti."
Tak moc mě to štvalo – fakt, že jsem ani své tak dobré kamarádce nemohla říct, jak se doopravdy cítím a už vůbec jsem se ani slovem nemohla zmínit, proč se tak cítím.
Sice jsem mafii celým svým srdcem nenáviděla, jako její součást jsem však musela dodržovat základní pravidla, především pro bezpečnost ostatních.
Kdybych se prořekla, potíže bych způsobila jak sobě, tak hlavně Jennifer a její rodině.
Nechtěla jsem si ani představit, jak špatně by mohli skončit jen proto, že jsem nedržela jazyk za zuby.

„Nazdar, Claire!" zdravila mě přibíhající kamarádka Alexia s Lucasem v patách, jen co jsem na školním parkovišti vystoupila z auta.
„Ahoj," odvětila jsem a byť jsem Lucasovi věnovala jen letmý pohled, nemohla jsem si nevšimnout, že on si mě zase prohlížel, jako by viděl sedmý div světa.
„Claire, mohl bych s tebou po škole mluvit?"
S přikývnutím jsem se usmála a doufala, že k tomu nedojde, jelikož jsem tušila, o čem by naše konverzace mohla být. Nechtěla jsem mu ublížit a zároveň jsem mu nechtěla mazat med kolem pusy.
„To je tvoje nové auto?" zeptala se s podezíravým úsměvem Alexia, ukazujíc na luxusní SUV.
„Ne, otec mi ho pro dnešek výjimečně půjčil," zalhala jsem a snažila se vyhnout jejich nedůvěřivým pohledům. „Myslím, že bychom měli jít."

Jakmile jsem se posadila do lavice, nebyla jsem ani na chvíli schopná se soustředit na něco jiného než na to, co se v posledních dnech doma událo. Nedokázala jsem pochopit, vůbec mi nešlo do hlavy, jak může mít moje matka stále naději, že se změní, že z té bezohledné bytosti se může stát ten člověk, kterého jsme obě tak milovaly.
„Claire?" přerušila mě z mých myšlenek Jennifer.
„Hmm."
„Co se děje? A prosím, neříkej, že nic a raději mi řekni pravdu. Jsi moje kamarádka, poznám, když mi lžeš."
Celý můj život je jedna velká lež.
Naštěstí zazvonilo dřív, než mi stihla položit další otázky, na které jsem jí nemohla odpovědět, ne pravdivě.
Na displeji mobilu se mi zobrazilo sedm nepřijatých hovorů. Nepotřebovala jsem ani vědět, od koho jsou, jejich pointu jsem pochopila. Vyběhla jsem ze třídy, míříc k východu školy a pak rovnou na parkoviště, ignorujíc svou kamarádku vykřikující mé jméno.

Neodbytný volající se znovu přihlásil o pozornost, sotva jsem doběhla k autu. Byl to otec.
Jeho hovor jsem však nepřijala, namísto toho jsem se ve chvilce beznaděje rozhodla vytočit Tylerovo číslo.
„Ano, Claire?"
„Tylere, potřebuji, abys mi zjistil, jestli je máma v pořádku."
„Je s tvým otcem v jeho pracovně."
„Sakra!" zaklela jsem.
„Kdybys slyšel křik, tak tě prosím, běž do otcovy pracovny a postarej se o mou mámu. Jsem na cestě."

Dojela jsem na naši příjezdovou cestu, odkud jsem už viděla otce stojícího u garáží.
„Kde jsi tak dlouho byla?" zpražil mě otec nasupeným pohledem, jen co jsem vystoupila z auta.

„Ve škole," odsekla jsem protivně. „A nauč se poznávat hodiny. Napsal jsi, že mám být doma do času večeře, to znamená v šest a je teprve-"
„Claire, pojď sem," přerušil mě.
„Chceš mi zase říct, že kdyby to můj nastávající dovolil, tak bys mě zmlátil?!" vyštěkla jsem.
Zasloužil si to. Choval se ke mně jako ke kusu hadru, nehodlala jsem se tedy k němu chovat tak jak bych měla – s úctou, jako dcera ke svému otci.
„Dneska přijede tvůj budoucí manžel, tak chci, aby ses chovala slušně. Ne, že zase předvedeš další scénu."
„Já?!" vyhrkla jsem dotčeně a přiložila si prst k hrudi. „Ty jsi neuvěřitelný pokrytec. To máš vážně tak zabedněný mozek, že nevidíš, jak hloupě se chováš?"
Dal mi facku. Opět.
„Je mi ani ne osmnáct, k sakru, nebudu si brát nějakého zazobance, kterého mi dohodíš!" zařvala jsem na svou obranu. „Musíš si uvědomit jednu věc, otče. Nejsme tvoje loutky, které můžeš ovládat, jak se ti zlíbí."
„Jestli předvedeš něco podobného dneska u večeře, vykašlu se na Morganova syna a slibuji ti, že toho budeš pekelně litovat. Předpokládám, že matka tě už stihla varovat."
Podívala jsem se mu do očí a jenom se utvrdila v tom, že on už se nikdy nezmění, že už navždy zůstane tímto sprostým, bezpáteřním hulvátem.
„Bez obav, tatínku," ironicky jsem se usmála. „Na dnešní večeři do konce života nezapomeneš."
Otočila jsem se k němu zády a rychlým krokem vyrazila do svého pokoje.

První věc, kterou jsem před večeří udělala, byla návštěva koupelny. Neměla jsem v plánu obléct si to nejhorší ze svého šatníku a rozlíčit si make-up po celém obličeji, věděla jsem, že mě otec těsně před návštěvou zkontroluje čili by mi to neprošlo, a navíc – takhle se ponížit nebyl můj styl. Rozhodla jsem se jít na to od lesa, chytře, podle a taktéž trochu uboze.
Nakonec jsem si udělala výraznější líčení, jež jsem zakončila rudou rtěnkou v odstínu šatů, které jsem si plánovala vzít.
Zároveň jsem si přichystala ampulky naplněné zelenou smradlavou tekutinou, které když vyliju na podlahu, bude smrad klidně i po celé jídelně. Ač to nebyl nápad zrovna na úrovni, v mé prekérní situaci byl dostačující.

Své vlnité vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné, akorát jsem je vzadu sepnula sponkou, aby mi nelezly do očí. Poté už jsem vyrazila dolů.
„Claire, vypadáš úžasně," pochválila mě s upřímným úsměvem máma.
„Budeš se mu líbit," poznamenal otec a s přimhouřenýma očima se usmál.
„Když se tak na tebe dívám, mám dokonce strach, abys ho svým šarmem neoslnil víc ty."
Otcovi najednou zmizel úsměv z tváře a nahradilo jej zamračení.
Sešla jsem ještě pár schodů tak, abych otci viděla do jeho havranově černých vlasů. Zamračila jsem se a poté začala: „Za stáří se nemusíš stydět, ale vzhledem ke svému platu by sis měl koupit nějakou lepší barvu na vlasy."
Na jeho vlasech nebyl ani náznak šedin, ale věděla jsem, že taková poznámka otce rozhodí, ač si to nebude chtít za žádnou cenu připustit.
Hrubě mě popadl za předloktí a donutil mě tak sejít i poslední schod. Najednou jsem se oproti němu cítila tak maličká. Kvůli svému malému vzrůstu jsem mu totiž sahala pouze po ramena.
„Claire, přísahám ti, jestli něco pokazíš, tak-"
„Budu mít modřinu. To se mému nastávajícímu jistě líbit nebude," namítla jsem a vytrhla se z jeho sevření.
Matka vše sledovala s pohledem sklopeným k zemi. Z jejích úst nevyšlo jediné slovo na mou obranu. Věděla totiž, že i kdyby se mě zastala, bylo by to k ničemu.
Otcův nasupený výraz se začínal projevovat i na barvě jeho obličeje.
Už jsem chtěla mít další nevhodnou poznámku, že bude jeho obličej splývat s mými šaty, když vtom se po celém patře domu rozezněl zvonek.
Možnost otce znovu urazit zmizela stejně rychle, jako se vydal ke dveřím, aby uvítal hosty.
Normálně se o takové záležitosti starají služebné či bodyguardi, ale mého budoucího manžela se přece hodilo uvítat jiným a významnějším způsobem.
Nejprve jsem neviděla ani na jednoho z příchozích, ale to se brzy změnilo.

„Já jsem Tobi-,"

„Nemusíš se představovat," zastavila jsem ho: „stejně ti neřeknu jinak než tupče, idiote, zabedněnče nebo jinou nadávkou, která mě zrovna napadne."

„Claire, bude mi potěšením mít někoho takhle nádherného ve své rodině," poznamenal s úsměvem Tobiasův otec a narušil tak mé urážení jeho syna. Přistoupil ke mně a políbil mi ruku.
Otec je pak oba zavedl do jídelny, kde už byla nachystaná slavnostní večeře.
„Claire, až se najíme, budeš tak ochotná a provedeš Tobiase po domě?"
„Jistě," odvětila jsem, stále s falešným úsměvem na rtech.
Ale myslím, že to nebude třeba. Bude chtít odejít dřív, než sní večeři, pronesla jsem si sama pro sebe.

***
další kapitola bude trošku živější!😄
těšte se!

adelakubicova