Ztracená

13.

Ráno jsem se probudila a porozhlédla se po pokoji, v tom jsem si všimla malého, modrého papírku na stolku u postele. Vzala jsem ho do ruky a zjistila, že mi to napsal Patrik.

Dobré ráno broučku, až se vzbudíš přijď ke mně do pokoje. Zaklepej na dveře svého pokoje a muž, co ti otevře, tě zavede za mnou. Chtěl bych s tebou mluvit.
PS : Když spíš vypadáš moc roztomile.

Položila jsem papírek zpět na noční stolek. Bylo ráno, tedy domnívala jsem se tak, jelikož jsem neměla hodiny u sebe ani nikde po zdech nebyly, byla jsem už tak zmatená, nevěděla jsem ani co je za den.

Kdy tady byl? Musela jsem nejspíš spát hodně tvrdě, neboť mě normálně vše vzbudí. Co ode mě zase chce? Na mysl mi zase přicházelo milión otázek a pociťovala jsem znovu nastávající bolest hlavy.

Zvedla jsem se a šla do koupelny. Neměla jsem kam spěchat, nechtěla jsem za ním. Navíc nemohl snad vědět, kdy jsem se vzbudila ne? Nebo? No budu doufat, že neví.

V koupelně jsem si došla na záchod a poté pohlédla do zrcadla. "No ježisi." byla má slova, když jsem se spatřila. Vypadala jsem příšerně. Kruhy a zbytky řasenky okolo očí a na čele se mi tvořilo menší akné. No nemohla jsem se divit, vůbec jsem se tady o svou pleť nestarala. Musela trpět skoro tak moc jako já. Vzala jsem si tedy odličovací tampónek, dala na něj micelarní vodu a očistila si obličej. Použila jsem trochu korektoru, pudru a řasenky. A šla zpět do "mého" pokoje.

Posadila jsem se na postel a seděla, sama, ale vyhovovalo mi to. Ani jsem nevěděla jak dlouho, ale když už jsem se začala nudit, tak jsem se zvedla a šla ke dveřím. Pár vteřin jsem před něma ještě stála a přemýšlela, jestli mám zaklepat nebo ne.

Nakonec jsem zvedla svou pravou ruku a jemně zaklepala. Téměř okamžitě se dveře otevřely a mě se naskytl pohled na vysokého, svalnatého muže v černém obleku. "Já bych chtěla -..." "Já vím slečno, jdeme." skočil mi do řeči. Nojo, že se divím, že ví co budu chtít, určitě byl informovaný více jak já, zase. pomyslela jsem si.

Nešli jsme moc dlouho, pár vteřin to mohlo být. Cestou tam jsem si všímala kamer, co byly po chodbách. No musela jsem uznat, že pomálo jich nebylo. Hrozně moc mě zajímalo, proč jich tu má tolik. Pochopila bych pár, třeba někde u trezoru nebo venku, ale pomalu na každém rohu? To bylo zvláštní. Asi se tu musel dít nějaký obchod, nebo probíhat nějaké schůzky mafie. Kdyby mi někdo řekl tohle, před mým únosem, tak bych se tomu smála, ale teď mi to už ani nepřišlo absurdní. Jestli mi tohle chce Patrik říct, tak se tomu ani nebudu divit.

Zastavili jsme u jeho dveří, jak jsem se domnívala. Zvedla jsem ruku a jemně zaklepala na dveře. "Dále." ozvalo se a já zabrala za kliku a pomalu zatlačila na dveře, které se otevřely. "Dobré ráno, beruško. Už jsem si myslel, že mi dáš košem." "Já, ehm, spala jsem dlouho." "Posaď se a zakrýj si oči." řekl a ukázal na židli před sebou.

Podívala jsem na židli, na Patrika a zase na židli. Necítila jsem se úplně na to, abych si přes ním zakrývala oči. Sice jsem nevěděla proč, ale i tak. Vlastně věděla. Věděla. On mě unesl, věznil a já nechci vědět, co dále má semnou v plánu. Nechtěla jsem ani být v jeho v přítomnosti. Nedělalo mi to dobře a to jsem měla oči dokořán otevřené.

"Prosím." podíval se na mě nevinným pohled. "Neuděláš mi nic?" zašeptala jsem. Podíval se na mě překvapeným pohled. "Neublížíl bych ti." znělo to docela hodně dotčeně. Možná jsem se ho i dotkla, ale nevadilo mi to. On mě unesl, nechal mě tady, zamyká mě, nikam nemůžu, nic nesmím, nemám ani hloupý mobil, cítím se jak v kleci a to jsem si myslela, že rodiče mě drží jak ve zlaté klícce. Jediné co jsem právě chtělo bylo obejmout mámu a držet ji. Pevně. Takže já jsem tady byla ta ublížená. Já byla, které by se měl omluvit a prosit, abych stáhla žalobu u soudu, ani všechny jeho peníze by ho nedostaly ven.

"Uděláš to teda? Prosím?" pohlédla jsem mu do hluboko do očí. Měl je tak krásné, pomalu a jistě jsem pociťovala jak se v nich ztrácím. Můj pohled přerušil, znovu se podíval na židli, která stála před ním.

Nebyla jsem si 100% jistá, že mluví pravdu a tudíž mi nechce ublížit, ale stejně jsem se posadila a zavřela oči.

Přešel za má záda a já ucítila studenou věc na mém krku, přesněji řetízek. Zapl ho a já otevřela oči. Mojí pozornost upoutal malý stříbrný čtyřlístek a ve stejné barvě byl i celý náhrdelník. Stříbrný a lesklý. Byl moc hezký. "Líbí se ti?" roztrhl mé obdivování darku. "Ano, je to moc hezké. Děkuji."řekla jsem až překvapeně hezky. Určitě si to nezaslouží, protože jestli si myslí, že si mě koupí nějakým pitomým řetízkem! Ikdyby tam byly všechny diamanty světa, ne!!

"Jsem rád, že se ti líbí princezno a doufám, že ti bude přinášet štěstí. Jak tobě tak i mě." Nevěděla jsem co na to říct, zaskočil mě. Tak jsem se pouze mile usmála. "Mohla bych už jít? Nebo?" řekla jsem po pár vteřinách mlčení. "Ano, můžeš." řekl poněkud chladně, na chvíli mi ho bylo líto, ale hned jsem ten pocit zahnala daleko za hranice české republiky, jelikož jediný člověk, který si zasloužil soucit jsem tady byla já. Takže jsem se svolení rychle odebrala ke dveřím.

Za doprovodu jsem došla do své pokoje. A samozřejmě zamčení dveří asi na 3x následovala hned jak jsem zaklapla dveře.

Chvíli jsem seděla na posteli a přemýšlela. Nad svojí mámou, nad Eliškou, Bárou, Matoušem, školou. Nečekala jsem to, ale i ta hloupá škola mi chyběla. Klidně bych měla každý den 3 hodiny Zsv než strávit ještě jeden den zde. Ani jsem si to neuvědomila, ale začaly mi to tvářích stékat veliké slané slzy.

"Anet?" vyskočila jsem hned na nohy. Ani jsem nepostřehla, že někdo vešel do mého pokoje. Ale stál za mnou. "Nechtěl jsem tě vylekat. Jen jsem ti chtěl říct, že odjíždím na 3 dny pryč. Bude se tady o tebe starat Marie." šlo vidět, jak to neříká zrovna se zájmem.

Něco proti ní měl. To jsem viděla hned na první pohled, ten opovržení hodný pohled, neměla jsem sice tušení proč, ale měla jsem chuť to zjistit.

"Dobře." řekla jsem směrem k němu, když jsem si všimla, že mě neustále pozoruje. Nenápadně jsem si utřela oči a doufala, že nebudou následovat žádné otázky.

Možná by to byla příležitost odsud zmizet a zapomenout. Na vše. Ano, sice by to vyžadovalo pár návštěv terapeuta, konec chození na párty a už v žádném případě jakýkoliv pohyb venku bez doprovodu, ale byla bych ochotná to za mou svobodu přijmout.

"Ehm, moh- mohla bych tě o něco požádat?" řekla jsem s rozklepaným hlasem. "Ano?" vypadal docela překvapeně. "Já vím, že to je hloupá otázka a odpověď znám, ale budu moct někdy z tohohle domu odejít?" Ke konci otázky mě opustila veškerá sebedůvěra, kterou jsem ještě měla. "To víš, že ano zlato. Jak se vrátím někam spolu vyrazíme co myslíš?" "Ehhh, no víš, tak jsem to nemyslela. Já-já jakože bych šla sama...ke mně domů." mluvila jsem s roztřepaným hlasem a velice potichu, takže ani nevím, jestli mě slyšet.

Cítila jsem jak se mi v očích dělají další slzy. Neskrývala jsem je a nechala je volně padat dolů.

" Zlatíčko, promluvíme si o tom někdy jindy ano? Je to složitější než to vypadá."

To jako vážně? Jak složitější. Přijde mi, že už takhle je to špatný a ještě nějaký další překvapení, to mi tak chybělo.

Nenáviděla jsem ho, nenáviděla, každá má buňka v těle řvala nenávistná slova. Zkazil mi život, jedinou věc, co jsem v životě vlastnila a nikdo jiný by mi na něho neměl sahat a on to udělal. Udělal to.

Lehla jsem si na postel a brečela, co brečela. Řvala jsem na celý dům. Nevím jak dlouho, mě to přišlo jako hodiny, ale možná to bylo jen 10 minut. Nějak jsem se přestala orientovat v čase. Neměla jsem ani podle čeho.

Vím jen, že jsem z toho usnula a doufala jsem, že už se neprobudím. Nikdy. Nebo sem naběhne nějaká ruská mafie, nebo co to tady je za lidi a zabíjí mě.