Moje záchrana

Úvod

Všem mým spřízněným duším, i když jsme spříznění dlouho nebyli...

V ten den jsem se rozhodla to ukončit. Stála jsem na mostě, kde jsem bývala často s NÍM. Nechtěla jsem v tomto životě pokračovat. Vzala jsem si svůj deník, do kterého píšu svůj život, a propisku. A začala jsem psát to, co mě na životě už přestalo bavit...

Už nevím co mám dělat. Všechno, co bylo dobrý, teď bolí jako čert. A já už nemám síly to zvládat. A přitom se zdálo, že je to všechno skvělé. Jenže lidé jsou svině. Jen málo z nich stojí za to, abyste na ně mysleli.

Každý si píše svůj příběh, ale jen málo kdo ho zveřejní... Tohle je kousek mého příběhu.

Začneme trošku zkráceně, jinak bych tu venku zmrzla. Začátek sice není tak podstatný, ale přesto je důležitý.

Jako malá jsem byla bezstarostná a nadšená úplně ze všeho. Dokonce i z toho, že půjdu do škole. Řekněme si, že většina z nás se do první třídy těšila, ale obvykle nakonec nic není takové, jak se zdá. Jinak bych tu teď na tom mostě neseděla...

Do páté třídy bylo vše skvělé, sice jsem měnila nejlepší kamarádky jako ponožky, ale stále jsem se nějak se všemi bavila. V páté třídě jsem se začala jinak dívat na kluky. Ano, každý měl nějakou tu svoji lásku už i ve školce, to já taky, ale tohle bylo něco jiného... A tím taky pomalu začínaly všechny ty problémy.

Když si na to teď vzpomínám, tak je to směšné a byla to blbost. Dítě v páté třídě... Teď bych páťákům řekla, aby si šli hrát na pískoviště, ale když jste v té kůži, tak je to opravdu jiné.

Ať čekáte nějaký románek nebo ne, nic zvláštního se nestalo. Jen to, že od té doby už jsem se takových problémů nezbavila. Spíš byly ještě horší.

V šesté třídě se o mě začal zajímat jeden kluk, který se jmenoval Tobias. Já o něj svým způsobem taky, ale nakonec, ani nevím jak, se z něho stal můj nejlepší kamarád, kterého jsem nesnášela a milovala zároveň. Vždycky mi říkal Dagmar, i když se jmenuji Denisa. (Asi byl divnej.)

Každopádně to pak hodně mých spolužáků pochytilo a začali mi říkat ,,Dag". Ze začátku se mi to nelíbilo, ale poté jsem si na to už zvykla. I když nějací vtipálci si s tou přezdívkou pohráli a křičeli na mě spoustu zajímavých výrazů. Například: ,, Tobě prý uletěl pták." ,, Kvak kvak". ,,Pejsku, dones mi..." (udělali z toho Dog). No a zbytek jsem raději zapomněla...

Hlavně mi to pomohlo k tomu, abych byla populárnější a nebyla takový introvert. Čím jsem starší, tím jsem teď víc ukecanější. A proto vám to tady vyprávím...

V sedmé třídě se se mnou přestaly bavit všechny holky ze třídy. Byla jsem jako nějaký lůzr bez kamarádů. Ty jsem si však začala hledat mezi kluky. Byla jsem nakonec hodně oblíbená. A tím to začalo...

Bylo mi patnáct let. Začal mě balit kluk jménem Oliver. A já se do něj zamilovala. On do mě taky. Byl tu však jeden problém. Oliver předtím chodil s mojí bývalou nejlepší kamarádkou, která o něm po celé škole rozhlásila hnusné pomluvy. Takové, že po nich by se ho nikdy nikdo nedotkl ani lopatou. Protože jsem byla hloupá, tak jsem byla na pořádných vážkách...

Psala jsem si sním, ve škole jsme se bavily, jednou jsme byly venku... Dala jsem ho do friendzonu, čehož lituji doteď.

V deváté třídě jsem se rozhodla to napravit. Znovu jsme se začali bavit, ale nepsali jsme si. O to lepší to bylo v realitě. Zažila jsem s ním skvělé zážitky, na které ráda vzpomínám doteď. Ale než jsme spolu začali oficiálně chodit, tak se ode mě pomalu začal odtahovat. Na jedné akci se se mnou dokonce vůbec nebavil a já z toho byla smutná, pak naštvaná a nakonec, možná i díky alkoholu, mi to bylo jedno. Skočila jsem po prvním klukovi, který byl nejblíž. A tím jsem si udělala definitivní konec mezi mnou a Oliverem. On si za pár týdnů našel holku a já zůstala skoro další rok sama...

Pak se mi připletl do cesty Tomáš... Kvůli kterému tu z části sedím...