O dva dny později.
Oba dva muži se vraceli domů z jejich první návštěvy dětského domova. Nepanovala mezi nimi zrovna nejlepší nálada. Oba dva měli rozhodně jiné představy.
Starší chtěl holčičku, k tomu ještě už trochu starší, kdyby se něco stalo, nebo by museli na chvíli odjet, ať má s ní někdo menší starosti, za to mladší chtěl přesný opak.
Chtěl si adoptovat chlapečka, co by byl ještě miminko, chtěl se o něj starat, chtěl, aby se u nich cítil opravdu doma, inu mateřské pudy se objevili více u Tonyho jak u Steva. Jejich cesta domů probíhala tiše tudíž i klidně, i když v tomto případě to nebylo nejlepší znamení.
Oba byli lehce rozzlobení na toho druhého. Byli zvyklí, že se hádali kvůli maličkostem, na kterých se neshodli, ale bylo to spíše jaké objednají jídlo nebo do jakého povlečení dají peřinu, protože jakmile Steve chtěl jedno, Tony automaticky už spíše ze zvyku začal chtít to druhé. Přes to vše se tomu už naučili vyhýbat, a proto také jejich vztah tak perfektně fungoval, dokud nepřišlo nové a vážnější rozhodování.
„Stejně si myslím že vzít si dítě od miminka by bylo lepší, bude na nás zvyklé, ale to samozřejmě neznamená, že by, jsme mu neřekli, že je adoptovaný?" začal argumentovat Tony mezi tím, co už oba muži vystupovali z auta a vcházeli do jako vždy připraveného výtahu.
„Tony, zaprvé, proč zase říkáš "mu" co kdyby to bylo „jí", navíc dokážeš si představit, jak by jí někdo hlídal, kdybychom museli na misi, nedej bože, kdyby se nám něco stalo. Byli by to další komplikace," snažil se Steve za argumentovat mezi tím co je už výtah vezl do jejich patra.
„Vážně jsi teď naše budoucí dítě nazval komplikací, promiň, ale tohle je moc. Víš, co by byla komplikace, kdyby se nám něco stalo a někdo v S.H.I.E.L.D.u by pak Peterovi vysvětloval, že jeho tatínci už se nevrátí, tudíž musí jít zpět do dětského domova!" křikl rozzlobený tony, když vycházel z výtahu.
Nesnášel se se Stevem hádat, ale toto ho opravdu štvalo. Nejen kvůli Stevově přístupu k celé situaci a tím, jak se choval, že snad ani žádné dítě nechce, ale také když vždy trochu vychladl, nechtěl ustoupit ani o milimetr, že by mohl mít kohokoli jiného jak zhruba pěti letou holčičku.
„Jasně takže ty už ses rozhodl dokonce i jak se to dítě bude jmenovat? A komplikace není to dítě, ale celý ten nápad!" křikl vyhrocený Steve na Tonyho. Ten musel uznat, že s tím jménem to přehnal, navíc mu zazlíval to stejné, co právě udělal, ale nazvat komplikací celý ten nápad, na který před pár dny kývl ho už rozzlobilo až moc.
„Děláš si ze mě prdel, jediné, co chci je založit rodinu, začít žít možná už normální život, nebo aspoň v rámci možností, ale asi jsem si na to vybral špatnou osobu!" křikl malinko se slzami v očích. Nenáviděl ty situace, nenáviděl na něj křičet, ale jinak to nešlo. Steve se v ten moment úplně zasekl.
Nevěděl, jak zareagovat, uvědomil si co vše teď v afektu řekl, ale jediné na co se zmohl bylo skoro neslyšitelné promiň, následované co nejrychlejším odchodem, díky čemuž zůstal miliardář sám v úplně celém Stark Toweru.
První věc, co ho napadla byl alkohol, ten zabíral vždycky, ale nebyl to úplně nejchytřejší krok, a proto ho napadla ještě druhá věc, která byla mnohem chytřejší, a proto zavolal Charlesovi. Vyzvánění telefonu se díky miliardářově umělé inteligenci začalo rozléhat po celém patře.
„Tony?" ozval se Charlesův poněkud unavený hlas odněkud ze stropu. „Ahoj, hele tak jsem si říkal, jestli by jsi nechtěl třeba náhodou zajít ke mně, víš co pokecáme jako za starých času jen ty a já," snažil se Tony zakrýt smutek lehce znuděným, přesto natěšeným hlasem. Sice si dokázal představit Charlesovu ve tváři vypsanou nedůvěru, ale i přes to doufal, že to zabere.
„A ty tam nemáš Steva?" zeptal se podezřívavě telepat. Na to Tony nerad odpovídal, ale věděl že bude muset, přes to se mu nechtělo opravdu takto přes telefonní hovor. „To ti pak vysvětlím, jen sem přijeď" dořekl tentokrát už smutným hlasem, a aniž by počkal na jakoukoliv reakci z druhé strany, nechal jeho umělou inteligenci zavěsit.
Za dalších dvacet minut už Jarvis otevíral dveře výtahu, ze kterého vystoupil Tonyho dlouholetý přítel Charles Xavier, s trochou starosti ve tváři. Jeho obavy se malinko vyplnili, když našel Tonyho u baru s už asi ne jednou nalitou skleničkou. Tony v mezičase, než se jeho kamarád uráčil přijít, shledal jako nejlepší nápad skombinovat obě myšlenky dohromady, to přece nemohla být chyba.
Trochu malátně, ale stále při smyslech se zvedl a šel přivítat svého přítele, jak se sluší a patří. Došel až k němu a vtáhl ho do pořádného obětí. „Tak rád tě vidím kamaráde!" zvolal jako kdyby byl v místnosti ještě někdo další, kdo by to měl slyšet, i přes to že nebyl. Charles ho silou, ale stále opatrně od sebe odtáhl, aby ho mohl pozdravit a také aby ho mohl následovat k baru, kam si to Ironman namířil.
Ihned si sedl na barovou stoličku vedle něj, a aniž by mohl říct jediné slovo už mu do ruky Tony vnucoval skleničku. Věděl, že se aspoň jedné nevyhne, a tak jí lehce s odporem přijal a napil se. „Tak, Tony, teď mi řekni, co se stalo, a proč tu není Steve?" zeptal se, při pohledu na svého kamaráda. To Tonyho povzbuzenou náladu alkoholem znovu shodilo dolů. „Pohádali jsme se," odpověděl jednoduše, neměl chuť se s tím svěřovat. Charles se na něj podíval smutným výrazem a pokračoval ve vyptávání se.
„A kvůli čemu, má to něco společného s tou adopcí?" zeptal se, protože malinko tušil už z předchozích rozhovorů, že postup nebyl nejjednodušší. Tony se na něj podíval, také však po chvíli znovu svůj pohled odvrátil ke čím dál prázdnější skleničce. „Neshodli jsme se a já mu potom řekl, že jsem si na zakládání rodiny vybral špatně a on odešel." Na to neměl telepat co říct, sesedl ze stoličky a přešel k brunetovy, kterého následně objal.
Celý večer probíhal nakonec rychleji, než si oba dva muži přáli, velkou roli v tom měl i alkohol a vzájemná únava. Tony pomalu ani nevnímal okolní dění. Vzpomínal si na to, jak si neskutečně stěžovala, stále si přilíval. Jak se ho Charles snaží utěšit nejdřív jen slovy a následně se k nim přidávají i první letmé doteky. I přes to že ví, že by neměl jeho mozek už nepracuje natolik, aby mu v tom zabránil, jeho tělo si dělá, co chce. Cítil, jak jeho rty líbají teplé rty toho druhého, jak se jeho tělo dotýká těla toho druhého, jak nemyslí na nic jiného než na uspokojení své touhy. Pamatuje si jen krátké výstřižky, jen záběry z toho, jak líbá hruď svého přítele, jak tiskne svoje vzrušení k tomu jeho, následovaným prudkým uvolněním dokud neupadne do říše snů.
