„Děláš si ze mě prdel, jediné, co chci je založit rodinu, začít žít možná už normální život, nebo alespoň v rámci možností, ale asi jsem si na to vybral špatnou osobu!" Pro staršího to bylo jako rána do srdce. Nebyl to schopen snést.
Všechny ty bitvy a souboje nejsou ani zdaleka tak těžké pro něj snést jako tohle. Věděl, že jako super voják sérum nezvyšuje pouze jeho fyzickou zdatnost a výdrž, nýbrž i jeho vnímání všech pocitů. Vždy se v tom snažil najít nějaké pozitivum. Byl si schopen rychleji najít přátele, když se zamiloval, věděl, že je to tak správně, ale přes spoustu dalších kladů zde byly i mínusy. Někdy neovládá vlastní vztek to, co by normálního člověka ranilo, jeho zraňovalo ještě více a toto byl přesně ten stav.
Věděl, že by neměl, ale nejrychlejší možnost uklidnění byl útěk. Otočil se zády ke svému manželovi a odešel. Umělá inteligence jejich domu už předem otevřela dveře, a tak se starší mohl okamžitě schovat v alespoň dočasném bezpečí výtahu. Dveře se zavřely a on začal klesat dolů.
Věděl, kam má namířeno. Potřeboval si pročistit hlavu a lehce oddychnout a na to fungovaly jen dvě věci, ranní běh nebo pobyt na pár dní u jeho blízkého přítele.
***
Stál před dveřmi už staršího domu stojícího v lese skoro uprostřed ničeho. Cesta sem mu zabrala přibližně dvě hodiny, a proto hluboce doufal, že jeho přítel už nebude spát. Přiblížil se ještě blíže ke dveřím a nahlas, přesto tak silně aby je svojí super sílou nezničil, zaklepal. Trvalo to jen pár vteřin a dveře se otevřely, v nich stál kapitánův dlouholetý přítel, Erik Lehnsherr, známý především jako Magneto.
Steve si povšiml jeho lehce rozespalého obličeje a nasazeného bojového postoje, všechno to však vzápětí zmizelo, nahrazeno Erikovým úsměvem a vřelým obětím, jakmile spatřil ještě stále venku stojícího Steva.
„Co tady děláš, kamaráde?" řekl s jistou dávkou nadšení, a ještě stále částečně v obětí ho vtáhl dovnitř. „Asi neuvěříš tomu, když ti řeknu, že jsem se jen tak teď přišel stavit," zareagoval pohotově Steve. „Ne," odpověděl mutant mezi tím, co vedl kapitána ke stolu, „neuvěřím" dopověděl, načež si sedl vedle něj a podíval se Avengerovi přímo do očí. „Tak říkej," vyzval ho a k zdůraznění přidal ještě pokývnutí hlavy.
„No," začal Steve, ale popis celé situace pro něj nebyl zrovna nejlehčí, „víš, jak Tony chtěl to dítě, já mu to odsouhlasil, i když si tím nejsem úplně jistý, respektive nebyl jsem si tím úplně jistý," konečně ze sebe něco vyškrábal a sledoval jen čas od času přikyvujícího Erika „no a dneska jsme se na nějaké ty děti šli podívat ... bylo to hezké, všichni ti pobíhající prcci okolo tebe, jenže se nejsme schopni dohodnout na tom co chceme. No a tak jsme se rafli a..." na chvíli se zastavil a zvažoval co vše říct „já řekl, že mít dítě, je akorát komplikace, ale nemyslel jsem to tak prostě jsem byl naštvaný a on," nebylo pro něj jednoduché to slyšet natož to znovu říct a zopakovat to, „on pak řekl, že si vybral špatného člověka no a já potom raději odešel." Sklopit zrak dolů nechtěl, aby jeho přítel viděl, jak moc ho to celé mrzelo, to mu však nezabránilo oplatit obětí, které mu Erik věnoval.
Takto oba dva muži počkali několik sekund, dokud se neodtáhli. „Děkuju," poděkoval Steve při pohledu na Erika. Najednou si všiml, jak jeho přítel drží na tváři šťastný výraz, ale ve skutečnosti to tak není. Nechápal jak to, že si toho nevšiml. Znal se s ním už tolik roků a vždy poznal, když se něco dělo, ale teď zaslepený starostí o sebe, zapomněl sledovat i ostatní. „Co se stalo?" zeptal se opatrně, aby zjistil co nejvíc, i přes to že už teď si dával první střípky dohromady.
Erikovy zmizel úsměv ze tváře, nechtěl to rozebírat, ale nechtěl Stevovi lhát. „Nic co by bylo tak důležité," odpověděl a doufal, že to Steve nechá být, i přes to že věděl jak tvrdohlavý je. „I kdyby to nebylo důležité, Eriku, jako můj přítel by ses mi mohl svěřit," stále se ho Avenger snažil přesvědčit lehce smutným hlasem.
„Když ti to řeknu, slíbíš mi, že se v tom nebudeš rýpat?" pomalu se zvedl ze židle a začal pochodovat po místnosti při čemž stále sledoval Steva, ale nečekal na odpověď, protože si byl jist, že by Steve za jakékoli situace odpověděl ano.
„No, jak začít," projel si rukou vlasy „dostalo se k tobě už to, že jsme se s Charlesem rozešli..." na chvíli se odmlčel a otočil ke Stevovi, „zase. Předpokládám že ano." Sledoval kapitána, i přes to, že si už prakticky odpověděl sám, tudíž se Stevovým přikývnutím pouze ujistil. „No, ale asi se k tobě už nedostalo proč," následovala další odmlka, protože nevěděl, jak to říct, tak aby to nevyznělo špatně. „Hlavní důvod byla taky hádka. Um... já naštval jsem se kvůli tomu, že si Charles začal znovu brát to svinstvo." Pro jistotu zkontroloval, jestli Steve ví, o čem mluví a jakmile spatřil jeho nechápavý pohled, rozhodl se celou předchozí větu upřesnit. „Myslím tím tu látku, díky které muže chodit, ale přichází tím o schopnosti. Bavili jsme se o tom i spolu, ale on mě nechtěl poslechnout, když jsem mu říkal, že jednoho dne muže o svoji moc přijít úplně," rozmáchnul okolo sebe rukama, „padlo tu pak několik urážlivých slov a on odešel."
Znovu si sedl, ale zrakem se vyhýbal jedinému pohledu na jeho kamaráda „nepochop mě špatně, mám o něj strach jenže to, co dělá je pro mě nepochopitelné," vysvětloval X-men Avengerovi mezitím co se Stevovi začal v hlavě rodit plán.
Věděl, že Erik trochu počítá, že se do toho rýpat nebude, ale věděl a teď i slyšel, jak mu na Charlesovi záleží, jak ho má rád a jak se kvůli němu trápí. Čas od času pokýval hlavou, aby to vypadalo, že poslouchá, ale soustředil se především na plán, jak se usmířit s Tonym a poprosit ho, aby si promluvil s Charlesem. Měl sice takový divný pocit, že už se to možná stalo, protože mu docela lehko došlo, že pokud on šel za svým kamarádem Tony udělá něco podobného taky.
„...doufám, že dostane rozum," zachytil Steve poslední větu a pokusil se aspoň trochu zareagovat. „Neboj dostane ho," pokusil se ho ujistit. „Doufám v to," odpověděl rychle Magneto, při čemž se podíval na hodinky a na chvíli se zamyslel.
„Pojď tu přespat, mě to problém nedělá a domů tě už posílat nebudu. Takže si vyber, kde chceš spát, můžu ti nabídnout buď gauč nebo moji postel" ukázal rukou směrem ke gauči a následně někam do vrchního patra, kam nemohl vidět, ale domyslel si, že Erik zřejmě ukazuje někam směrem k posteli. „Gauč bude stačit," odpověděl s úsměvem, stoupl si a následoval svého přítele pro všechny potřebné věci na spaní.
