Chat Blanc

Další Lišajova oběť.

Rychle jsem se otočila. „Hálo?? Kdo-".
Ani větu jsem nedořekla a do pokoje se přivalil Kocour. Ano, byl to Kocour, ale...byl jiný. Byl bílý.
„K-Kocoure co se ti stalo, proč si bílý?". Měla jsem trochu strach. Nečekala jsem tohle. Vždyť byla skoro půlnoc! Ale až teď mi teprve došlo..., že může být zakumatizovaný..
„Aalee, neboj princezno... buď jen v klidu a nekřič." Jop, a teď se jsem bála sakra hodně. Co mi může udělat?! V tu dobu mi přejel mráz po zádech a on se ke mně přisunul blíž. „Chci jen vědět pravdu. Měl bych se snad..., zajímat o ty náušnice co máš pořád na sobě, princezno?"
„C-Co?? To..., je jen z malého obchůdku na merch od berušky, heheheh." Nervózním a vyděšeným hlasem jsem mu odpověděla. Radši jsem se odsunula dál, aby mi je nemohl chňapnout. Jak může sakra vědět, že jsem Beruška?!!
„Marinette..,ty chudinko. Vážně teď není čas skrývat pravdu!! Vím to všechno!!" Začal na mě křičet, a já se jen ze strachu, sevřela hruď..jak to mohl najednou vědět? Neztrácela jsem naději v tom, že bych to dokázala zakecat a on by mohl odejít..
„N-Ne, já ti říkám pravdu. Já nelžu! Prosím Kocoure, věř mi!"
Snažila jsem se co nejvíc, ale pak..
„Tak mi laskavě vysvětli co je tohle!"
Silně na mě zakřičel a ukázal mi můj deník, který právě držel v ruce.. já se vyděsila až jsem spadla z mojí židle.
On tu židli odsunul a lehl si na demnou.
Já ze strachem nic radši neříkala.. protože už to bylo venku..
„Proč si mi to udělala beruško... proč!?"
Dále jsem nic nemluvila až mi začínali stékat další slzy a další po tváři. Bála jsem se ještě mnohem více. Nevěděla jsem co udělá..., jestli bude chtít něco udělat mým rodičům, nebo bude chtít moje mirákula, nebo mě třeba vydírat něčím jiným.
„Broučínko, proč pláčeš? Vždyť není třeba-". Není třeba?! Vážně?! To jako vážně?! Tys bys měl taky strach, kdybych byla sakra zakumatizovaná! By ses po*ral! Jop, zlost nesmí chybět. Naprosto na*raná jsem byla v mojí mysli, ale ty slova co jsem pouštěla na svět, byli prostě trochu.. jiné. Nadále jsem brečela a on se natahoval rukou pro moje mirákula.
„A teď mi je konečně dej! Ať už bude po všem."
„Dej ty pracky pryč, ty prašivá kočko!"
Šlo vidět že je pěkně na*raný. A tak mě drápama škrábl po mém právem líci. Jop..a ta kravina, sakra bolela.
Rychle jsem se odsunula do předu a vyběhla na balkón..On měl už pomalým krokem namířeno ke mně. Rozhlížela jsem se jaká cesta je nejbezpečnější, tak jsem se rozběhla po levé straně střechy všech těch domů. Co jsem běžela po těch střechách, Kocour mě rychle doháněl jeho Kočičím během.
Teď si pusť tohle ↓ a pak si představuj jak číča běží xdd

No nic, zpátky k příběhu. Jelikož už byl pár metrů ode mně rychle jsem se schovala za komín. On se otočil ale v tu dobu, už jsem byla na zadní straně komínu, takže byl zmaten a já ho konečně setřásla z mých ramen.
Běžela jsem rychle zpátky domů pro Tikki, abych se mohla transformovat.
Po tom co jsem přišla zpátky domů. Všude jsem hledala Tikki, až se najednou ozvala z květináče mých oblíbených květin. Byla jsem tak ráda.
„Tikki! Jsem ráda že tady jsi!" Z Tikki jsem se obejmula.
„Já jsem taky ráda že jsi v pořádku, Mari."
No.., takže je čas na opravdový boj!
„Tikki tečky!"

Po transformaci jsem se podívala na jojo, abych zjistila kde se pohybuje Kocour. Byl na Eiffelovce, takže jsem si pospíšila, abych tam byla co nejdříve.
„Alee, kdopak nám tu přišel? Že by naše broučínka, co nám rozdrtila srdce?!"
Zas křičel. Ano, takhle se chová Kocour když je uražený...Ach ty děti.
„Kocoure, ty přece víš.. že jsem to tak nemyslela!"
Skočil na mě a udeřil mě tyčí. Uklouzla jsem po mokré straně Eiffelovky a začala jsem padat.
„C-co, nee." Zatím co jsem padala jsem se přitáhla jojem o jeden rám a přistála jsem zpátky tam kde jsem byla.
Musela jsem se bránit... ikdyž jsem Kocourovi nechtěla, vůbec ublížit.
„Zase jsi zpátky? Hhh, to jsem čekat. Tak si to pojď rozdat!"
poznámka autorky: vy uchyláci já to myslela v jiném smyslu, bože xDD
Přitáhla jsem ho jojem k sobě a držela jsem ho tak, co jsem k němu mluvila.
„Kocoure, měl bys s tím konečně přestat. Nemá to vůbec smysl. Odevzdej mi tvoje mirákulum a bude vše v pořádku jako dříve."
Začal mě škrtit tyčí.
„Broučínko, ale ty to vůbec nechápeš. Já si zasloužím víc, než kdy dříve. Chci tvoji lásku!". Otočila jsem tyč a začala jsem ho škrtit zas já. „Takhle ale moji lásku nezískáš, právě naopak! Navíc jsem ti už říkala, miluju někoho jiného!"
„Vážně? Že jsem si ani nevšiml."
Bouchl mě do břicha pěsti. And that shit vážně bolelo tak že jsem vyplivla krev. Rozběhla jsem se naproti němu udeřila ho nohou do hlavy. Od spadl a ohnul se tak, aby mu nešlo vidět do tváře. Nechtěla jsem mu ublížit. Přišla jsem blíž k němu a chtěla jsem se mu omluvit, ale ta prašivá kočka mě škrábla drápama do ruky, až to už ani oblek neudržel, tak to mám do krve.
„Wow Kocoure, takže ty takhle."
Dala jsem mu pěstí a ještě nohou do břicha. Jop, v boji proti Chatovi je to celkem těžký, ale on prostě hraje těžkou hru. Přistál na zemi. Pak vstal a podíval se na mě s jedním zavřeným okem a trošku porvaným rtem. Nečekala jsem že bude ještě něčeho schopen, ale brutálně zaútočil nazpět. Tyčí mě uhodil do žeber a pak do pánve. S obrovskou bolestí jsem spadla na zem. On jen stál.
Asi k němu mluvil lišaj.
„Teď můžeš, seber jí konečně ty mirákula. Chci jeeeeeee."
Dále tam stál. Začla mi téct krev z podbřišku, tak jsem se za něj chytla a s neklesající bolestí jsem šla napříč Bílému Kocourovi.

No.., takže předpokládám že bude konec už. Snad jste si užili. Jop, a je to přesně 1000 slov.