Chat Blanc

Vyjádření svých citů.

„Pecka!". Řekly jsme s Kocourem naráz po vyhraném boji s akumou.
Já už jsem chtěla jít domů, ale v tom...

„Beruško, počkej! Potřebuju ti něco říct!". Zakričel na mě Kocour a já pomocí joja zas přišla zpět. „Co chceš, Kocoure?". S nechápavým výrazem jsem se ho zeptala.
On se jen začervenal víc, než kdy dřív. No, nevím předtím jsem ho znala jako velkou arogantní egoistickou hroudu, která se mě snaží každou minutu v boji zbalit.
Ale...teď, teď se mi zdál jiný.., jako kdyby mi chtěl něco vážně důležitého říct... Začínala jsem se potit a nejraději bych zdrhla. Ale nechtěla jsem mu ublížit.
Ale najednou se konečně opovážil ke slovu.
„Beruško..., potřebuju ti něco říct.., ono je to hodně důležité. Tedy pro mě.." Jop..., Kocoure já vím že je to důležitý, vím to!
S nervózním hlasem jsem mu odpověděla..
„C-Co tím myslíš kocoure?" Jo, začla jsem taky trošku koktat, ale to bylo jen proto, protože jsem se bála co udělá. Nebo spíš co řekne. Už začínala být zima a já tam čekala fakt dlouhou dobu než Kocour něco vymáčkne, jo já vím 3 minuty není zas tak dlouhá doba. Ale chápete mě snad-

„Beruško..., já..., já už k tobě něco delší dobu cítím... a-a je to víc než jen kamarádství.." A teď jsem myslela, že vážně zdrhnu, ale upřímnost je upřímnost a já se rozhodla že mu řeknu pravdu.
„Kocoure..., já vím snažíš se mě zbalit už opravdu dlouho... už od začátku to tak bylo...ale vážně se omlouvám, *trošku jsem začala brečet* ale moje srdce patří někomu jinému!!" S obličejem plným slz jsem mu na to všechno odpověděla. Už byl konec těch tupých lží... *začlo pršet*
„K-Kocoure, promiň.."
Nikdy jsem Kocoura neviděla takhle..Byl ohlý a zkleslý tak, že mu nešlo vidět do tváře...Šli vidět jen kapky slz, které mu stékali dolů z tváře a padali každá po jedné na zem.
Po chvilce dívání se na něho, se skácel na zem a s rukami v očích a tváří plnou slz mi jen řekl...
„Proč beruško?! Proč?! To snad nejsem dostatečně dobrý?! Já.. já.., věděl jsem to!! Nic pro tebe neznamenám.."
Sakra, a teď jsem začínala mít výčitky svědomí tak velké, než kdy předtím..moje zásoba vody na slzy mi docházela a tak jsem se rozhodla že to tedy ukončím...byla jsem tak promoklá... chtěla jsem jít konečně domů a tak jsem mu řekla poslední slova „Promiň Kocoure, musím jít". Ano já vím, není dobré ho tam tak nechávat, ale musíte mě pochopit...moje city pro Adriena jsou tak silné...
Poznámka autorky: Beruško, ty jseš vážně slepá lol.
Po tom co jsem přišla domů, tak jsem byla strašně unavená, byla jsem odhodlaná si lehnout po těžkém dnu..
Ale nějak se mi ještě nechtělo, myslela jsem na Kocoura a zároveň na Adriena..co oni vlastně dělají...

- Lišaj -

Konečně..., cítím duši co má rozdrcené srdce, oh..tak to je moc dobré pro mě. *smích*
Ale, ale..ten kdo má negativitu u sebe je Kocour? Tak to je to nejlepší co jsem kdy mohl očekávat. No nic pustíme se do toho. Moje milá akumo, doufám že mě nezklameš.

„Ahoj Bílý Kocourku, chceš říct Berušce jak o moc více by si tě měla vážit?"
Poznámka autorky: Lišaj není gay (no homo) Označení kocoura "kocourek", je jen pro efekt.

„Hahaha, ano Lišaji. Zabiju ji a uvidíme kdo tady bude více důležitější. To bude ale smůla.."

„Kocoure, ale hlavně nezapomeň mi přinést její mirákula!"

„O to se taky nemusíš bát."

- Nadále u Marinette -

„Ahh~ Tikki, pomooc potřebuju pořád myslet na Kocoura, co když že se mu něco stalo? Nebo třeba ví, že miluju Adriena?"

„No, nemyslím si Mari, a podle mě je úplně v pořádku, jen potřebuje čas na vzpamatování"

„No budiž, teď si asi půjdu konečně lehnout"
Po chvilce někdo zaklepe Marinette na okno.

Jaaaj, no nic. Takže děkuju moc za přečtení téhle první kapitoly, snad jste si ji užili. Takže papa a můžete se těšit na další příběhy co budu postupně přidávat. Já vím moc krátké, ale další kapitola bude určitě mnohem delší, takže tak.
Přeju hezký den všem <3