Chat Blanc

S city si nehraj.

Bolestně jsem kráčela ke Kocourovi. Byla jsem i trochu nervózní, přece jen nevíte, co vám může v tuto chvíli udělat.

Podívala jsem se do jeho očí s fialovým odstínem, ve kterých byla vidět bolest, ale šlo vidět že jsem ho v tu chvíli vůbec nezajímala. Asi čekal na správnou chvíli. Jen tak tam ladně stál a moc se nehýbal. Pohled mi neopětoval, jo jasně proč by to dělal.

Lehce jsem mu přejela po tváři.
„Kocoure, potřebuju tě zachránit, není zde jiná možnost.“
V tom momentě jsem ho políbila. Nic jsem neočekávala nejméně, než to že můj polibek opětuje. Udělal to.

Po sekundovém polibku co jsem mu darovala a s tušením toho že ho zachráním, jsem od něho odstoupila.
Spadl na kolena a já k němu opět přistoupila, přiložila mu prst na bradu a lehce mu zvedla hlavu.

Jeho výraz byl smutný a jeho oči byli se skoro zaschlými slzami. Bylo mi ho líto, v tu chvíli jsem vůbec nemyslela o budoucnosti s Adrienem, myslela jsem jen na Kocoura a na to, jestli bude v pořádku.

Konečně jsem od Kocoura odvlékla jeho temně bílý prsten a zničila ho. Vyletěla akuma.
„A do polepšovny s tebou!“ Zakřičela jsem a z Bílého akumatizovaného Kocoura byl zase ten známý chytač dívčích srdcí, Černý Kocoure.

Ztvárnila jsem polo úsměv a podívala se na něj. On se postavil a chytnul se za hlavu.
„Ah, bolí mě hlava.. Broučínko? Co tady děláme a co se ti sakra stalo?!“ Přiběhl ke mně a chytnul mě za moji krvavou ruku. Objala jsem ho, chtěla jsem aby si myslel že jsem v pořádku.

„Jsem úplně v pořádku, Kocoure. Ale ty jsi byl zakumatizovaný, víš?“ Usmála jsem se na něho, aby se s tím radši už nadále nezabýval. Ale to se bohužel nestalo.
„Vážně? V pořádku? To bych ani neřekl.“ Starostně se na mě podíval a já se držela tak abych se nerozesmála.

„Měl by ses podívat spíš na sebe.“ Potřebovala jsem najít způsob, jak ho ošetřit aby nezjistil moji identitu. A pak jsem dostala nápad.
„Kocoure zůstaň tady prosím, ano?“
„Dobře, počkám.“

Rychle jsem skočila domů pro lékárničku a zase se vrátila.
„Sedni si.“
„Co to máš?“ Zeptal se mne. Já se pousmála.
„No přece lékárničku, to nevidíš?"
„Uh.., aha.“
„Vypadáš zmateně.“
„No podejď, vždyť ani nevím co se stalo.“ Podíval se na mě otráveně Kocour a mě došlo, že mu budu muset říct co se stalo.
„Tak mi to řekni.“ Pokračoval. „Mám právo to vědět.“
Protočila jsem očima a začla jsem.
„Byl si akumatizovaný.“
„To je jako všechno?“ Zamračil se Kocour a já si povzdechla.
„Bojovali jsme spolu a byl si bílý. Pokud vím tak tě Lišaj nazval Bílým Kocourem, jop, bílým.“
„My jsme spolu bojovali?!“ Překvapeně se na mě podíval a já zase odstoupila dál.
„Takže já jsem ti ublížil?!“ Nechtěla jsem lhát.
„Ano.“

Začali mu téct slzy a držel si pusu. Začal i trochu vzlykat.
„Omlouvám se Beruško. Nechtěl jsem! Vážně ne! Odpusť mi, prosím!“
„Mě bylo upřímně jedno co jsi mi udělal, potřebovala jsem jen vědět že jsi v pořádku ty, ne já.“
Stiskl mně k sobě, až to bolelo protože jsem měla pořád bolavé břicho..
„Nemačkej mě tak.“ Napomenula jsem ho.
„O-Omlouvám se!“
Pustil mě a já to rozdýchávala.
„No nic, teď už bych vážně měla jít. Měj se dobře!“
Prostě jsem..
Zdrhla. Hlavně aby mě neotravoval. Co jsem přišla domů, skočila jsem na postýlku a pěkně se kooonečně vyspinkala.

Z pohledu Adriena

„Nemůžu tomu uvěřit, byl jsem akumatizovaný.“

Snad se vám líbilo, ano ano, já vím. Krátké a nudné, ale prostě jsem nevěděla co napsat a potřebovala jsem něco po dlouhé době konečně napsat.
Děkuju moc těm kteří si to čtou.
A pokračování bude na novém příběhu, tohle už zakončím.
Hezký den, milovníci Miraculous!