Hard Day's Nights

Jako Růže v Kukuřičném Poli

Ahoj. Vítám tě ve svém zápisníku. Ať už jsi kdokoliv. Nejdříve se trochu představím.Jmenuji se James Paul McCartney a jsem obyčejný kluk pocházející z Liverpoolu. Nikdy jsem nebyl ničím zajímavý, až na to, že hodně hraji na kytaru a zpívám ve sboru v místním kostele. Ne, že bych se chtěl nějak vychloubat a zvýšit si své i tak větší ego, ale docela mi to jde. Jednou bych se chtěl stát známým zpěvákem a prozpívat svůj nudný život v radosti, slávě a penězích. Bohužel momentálně se ale mé sny ruší. Mám pocit, že každou chvíli mi přijde dopis o přidání se do Britské armády.

Vydechl jsem nespokojeně a odložil pero s inkoustem stranou. Neměl jsem již chuť pokračovat v tomto zvláštním stylu psaní. Je to snad můj nový deníček, který si píšou všechny ty protivné a udrbané holky u nás v ulici ? Nebo to znamená, že si píši autobiografii o mém životě, který ještě neměl ani možnost projevit svou sílu, zklamání i radost ? Ať už je to cokoliv, pomáhá mi to smířit se s pocitem, že ve světě zuří válka do které bych se měl dříve nebo později připojit i já. Sice to vypadá, že brzy všechno toto utrpení skončí, jelikož Němci prohrávají, ale i přesto se stále musí řešit odvody do armád. Člověk nikdy neví, kdy budou vojáci znovu potřeba.

Bohužel teď přišla řada i na mě. Strachuji se každý den nad tím, že mi přijde dopis, kterému není úniku, že budu muset odejít z domova, nafasovat zbraně a jít si dobrovolně vzít svůj život. Co je horšího, než pocit bezmoci a smíření se s krutou realitou dnešní doby. Vím, že bych neměl být hozen ihned do příkopu a tam mířit a doufat , že první výstřel bude můj a ne soupeřův, ale i přesto se bojím přístupu jiných mužů a šikany ve výcvikovém táboře. Vím, že bych to nesl ztěžka.

„ Paule? " Uslyšel jsem hlas svého otce a sešel po schodech vedoucích ze svého pokoje do předsíně. Z toho, co držel v ruce mi okamžitě naskočila husí kůže.

Očekával jsem to.

Příští den jsem si sbalil věci, včetně mého nového deníčku s obyčejnou tužkou a rozloučil jsem se s otcem. Brečel jsem a on také . Ale i přesto mi říkal, že se nemám čeho bát, že válka už je pomalu u konce a že to bude spíše taková sportovní dovolená. Samozřejmě, že tímto chtěl spíše uklidnit hlavně sám sebe. Maminka mi zemřela, když mi bylo 14 let. Doteď s tím nejsem psychicky srovnán, ale naučil jsem se akceptovat to , co mi život nadělí.

Odpoledne jsem konečně došel do výcvikového tábora a dostal číslo pokoje, ve kterém jsem měl nově přebývat. Také mi dali uniformu i volnočasové oblečení. Vešel jsem tedy do svého pokoje a rozhlédl se po mých spolubydlících. Byli 3 .

První byl vyšší velice pohledný mladík hubené postavy s vystrašeným mladickým výrazem ve své bezstarostné tváři. Vypadalo to,že je mu čerstvě 18, nebo dokonce i méně, a právě se rozkoukal po světě kolem. 

Chudák - Pomyslel jsem si. Pořád jsem při pohledu na něj měl ale zvláštní pocit, že už jsem ho někdy někde viděl.

Druhý byl o proti prvnímu dost malý, očividně starší a vysmátý. Měl velmi výrazný nos a s úsměvem sledoval jak si první hraje s kytarou, která nechápu, jak se sem přes všechny ty kontroly dostala.

Třetí vypadal jako rozený vůdce. V očích se mu jiskřilo povýšení a nebojácnost. Byl vysoký asi jako já, možná vyšší a určitě o trochu starší než já.

„ Ahoj! " Vykřikl ten druhý a v tom se na mě všichni tři otočili.Cítil jsem se trapně když mě všichni pozorovali a já tam jen stál jako opařený a mlčel.

„ Ahoj, " pousmál jsem se nakonec a popošel k volné posteli na konci místnosti. Stála za tou, která patřila onu mladému chlapci s kytarou.

Vyskládal jsem si na ní své oblečení a cítil, jak za mnou někdo pomalu přišel. Otočil jsem se a uviděl onoho muže se sebejistým výrazem.

„ John, " řekl a podal mi ruku.

„ Paul," stiskl jsem mu ruku a on se jemně pousmál. Sledoval mě zvláštním pronikavým pohledem, který mi byl trochu nepříjemný, ale po chvíli se k nám naštěstí přidal i druhý muž a já obrátil svůj zrak na něj.

„ Já jsem Richard. Ale všichni mi říkají Ringo, " s úsměvem mi chytil ruku a potřásl mi s ní.

„ Paul, " řekl jsem znovu svojí opakovanou frázi a věnoval jim také jeden úsměv. Trochu jsem si oddechl, že nepatří zrovna mezi ty typy, kteří si hrají na machry a nikdy nic v životě nedokázali.

„ Tam ten je George. Je hroznej stydlín. Ale je fajn, " ukázal na něj pohledem Ringo. George se jen poohlédl a opět si vybrnkával nějakou ze svých naučených písní.

„ Aha," nezmohl jsem se na víc než na prosté aha. George vypadal opravdu velmi tiše, ale ve skutečnosti, jak jsem se později dozvěděl, takový nebyl.

Po tomto krátkém představení se odešli někam na chodbu a já tu zůstal s Georgem sám. Notak, musíš se s ním taky seznámit- říkal jsem si a sedl si na jeho postel. S údivem se na mě podíval a zdvihl své husté obočí.

„ Jsem Paul jak už asi víš, " s úsměvem jsem mu podal ruku . Chvíli váhal, ale pak mi ji stiskl a pokýval hlavou.

„ George. Těší mě," usmál se a opět se vrátil ke své kytaře.

„ Skládáš ? "Zeptal jsem se zvědavě. Pokud ano, tak by to znamenalo, že mám s kým rozjet svojí vysněnou kariéru. I když tady, to asi zas tak rychle nepůjde .

„ Někdy jo. Baví mě to, " podíval se na mě a otevřel šuplík, který měl být náš společný . Vytáhl z něj ošuntělý sešit a podal mi ho.  Vzal jsem si ho tedy opatrně do ruky a otevřel jeho jemně zmačkané stránky.

„ To je úžasný! " Četl jsem jeho texty a žasl nad jeho talentem. Nečekal jsem, že to bude tak moc dobré . 

„ Zas tak dobrý to není, " odhrnul si vlasy z čela a sešit vrátil zpět do šuplíku.

Chtěl jsem ještě něco říci, ale dovnitř v tu chvíli přišel Ringo. 

„ Víte, že byl oběd. Že jo ? " Vrátil se Ringo a lehl si na svou postel.

Já jen zavrtěl hlavou v nesouhlas a podíval se na George.

„ Já to taky nevěděl. Jinak bych tam už šel, " šeptl a opřel se o zeď. Sledoval roh své postele vypadal, že je v zamyšlení. O čem asi tak přemýšlí? O své rodině? O své lásce? Nebo o tom, jak to tady všechno zvládne?

Já jsem si mezitím vzal opět svůj zápisník, přesedl si opět na svou tvrdou postel a psal nové řádky.

Může se život změnit k lepšímu i v té nejhorší možné situaci ? Může mít někdo pocit, že v životě ho již nemůže potkat nic hezkého, ale přece jenom se místy objeví světlé chvilky? Mám tolik smíšených pocitů a myšlenek. Možná že to tady nebude tak špatné, ale neměl bych dělat unáhlené závěry. Zítra mě čeká první výcvik a bojím se, že udělám nějakou chybu. Pro dnešek se loučím.     Paul

Toto je zkouška mojí nové knihy. Doufám, že se najdou nějací fanoušci Beatles a udělají si čas na to, aby si přečetli moje snažení o nějaký ten pěkný příběh :)