Hard Day's Nights

Počáteční Trable

Když jsem dopsal poslední slovo, jímž bylo mé jméno a odložil zápisník do druhé přihrádky naší společné malé skřínky s Georgem, vešel k nám do pokoje John. Nic nepromluvil. Jen si lehl a do rukou si vzal polorozpadlou knihu do níž se začetl. Byl zvláštní. Na první pohled jsem z něho měl respekt, ale na druhý jsem měl pocit, jako by mi mohl být v životě dobrým parťákem. Nechtěl jsem ho ale nijak dráždit, a tak jsem se se jen lépe porozhlédl po mém novém přístřeší. Skoro nic tu nebylo. Jen postele, pár skřínek, židlí a  malý stolek pod oknem.

„ Paule? " Ozvalo se vedle mě tiše. Otočil jsem se a spatřil George, jak se na mě prosebně dívá.

„ Ano ? " Optal jsem se ho. Byl ze všeho tak vedle, že jsem se nad tím musel pousmát. Bohužel, jsem na tom oproti němu nebyl o nic líp.

„ Nevíš kde jsou záchody? " Jemně zčervenal v trapnosti a sklopil zrak.

„ To nevím, ale najdeme. A no tak.. vždyť to tak trapný není. Každý to potřebuje, " zasmál jsem se a jemně ho bouchl do ramene když jsem vstával z postele.

„ Však já vím, " zasmál se taky a společně jsme vyšli do ruchu chodby. Přišlo mi vtipné, jak i když byl mladší, tak byl o něco vyšší než já.

 Všude kolem pobíhaly skupiny mužů, nebo dozorčí kasáren. Nikdy jsem na tak velký ruch zvyklí nebyl, a tak mi to přišlo poněkud nesoukromé, když na nás všichni upíjeli svůj zrak a něco si šeptali.

„ Tady jsou, " usmál jsem se a vešel s ním dovnitř.

Když jsme se vraceli zpět, jeden z mužů stojících na kraji oné skupinky nastavil nohu a George to tvrdě schytal. Spadl na zem a já mu rychle pomohl vstát. Na ruce měl drobnou odřeninu z které mu ale tekla trocha krve. Viděl jsem, jak měl v očích slzy i přesto, že ode mě pořád odvracel pohled.Styděl se za to.

Skupinka se okamžitě dala do smíchu a prohazovali slova, jako například- ubožáku, citlivko,mazánku a taková podobná. Nemohl jsem to už poslouchat, a tak jsem se nějakým způsobem odvážil ozvat.

„Dejte mu pokoj, kreténi! " vykřikl jsem, ale vzápětí jsem ztuhl. Ostatní se jen uchechtli a podívali se na sebe. Nechápal jsem, jak se ve mně vzala tato odvaha.

Ten, jemuž patřila nastavená noha, která George srazila na zem, se po všech otočil a pak vystoupil z kruhu a přistoupil ke mně blíž.

„Ale ale, panáček si vyskakuje, " uchechtl se svým hnusným hlasem a opět zvážněl. Ruce měl v kapsách a zbytek skupiny ho bedlivě sledoval.

„To jseš jako jeho manžel, nebo co ? " Zasyčel jedovatě a nespouštěl ze mě oči. Cítil jsem, jak jsem se začal potit a naskočila mi husí kůže.

„Je to kamarád. A kamarádi si pomáhají. Ale to ty, asi neznáš , " řekl jsem v tom největším klidu, jaký jsem vůbec ze sebe dokázal dostat. Byl jsem na sebe pyšný, ale zároveň naštvaný za to, že jsem to celé rozpoutal. Ale je pravda, že jsem to nemohl jen tak nechat.

„ Tak abych příště to stejné neudělal i tobě, když si tak moc pomáháte," poplácal mě po tváři a otočil se. George si mezitím držel roztřesenými prsty svou ránu a sledoval, jak muž odchází zpět ke svým kamarádíčkům.

„ Pojď, " chytil jsem ho za paži a rychle ho vlekl zpět do pokoje. Nebránil se, a tak jsem ho dovlekl až dovnitř a posadil na jeho postel.

„ Nemáš nějakou dezinfekci, nebo náplastě ?" Zeptal jsem se ho a rozhlížel se, jestli tady není nějaká lékárnička.

„ Támhle, " ukázal na malou skříňku na konci pokoje. Okamžitě jsem z ní vyndal vše potřebné a Georgovi vydezinfikoval a zalepil jeho ránu. Bylo mi ho tak líto.

„Paule, jsem ti vděčný za tvou pomoc, ale nejsem malý kluk. Dokázal bych si pomoct sám, " vzal zbytek náplastí a dezinfekci a vrátil je zpět do skříňky.
Upřímně jsem pochyboval nad tím, že by to sám vyřídil. Akorát by si z něj dělali pořád srandu a on by si nakonec hodil mašli. A to já nemůžu dovolit, protože mám pocit, že jsem za něj převzal veškerou zodpovědnost a s jeho talentem bych mohl vykouzlit ne jeden celosvětový hit !

„ Georgi, sám víš, že by ses nebránil, " vydechl jsem a sledoval, jak si nás potají prohlížel Ringo. John si nás ani nevšiml a dál si četl.

„ Můžeš ze mě přestat dělat nesamostatný děcko? " Obrátil se na mě naštvaně George. Jeho náhlá rozzuřenost mě velmi překvapila.

„ Georgi... víš přece, že ti chci jen trochu pomoct. Jsi  mladý a všichni tě vidí jako snadný terč, " snažil jsem se ho uklidnit.

„ Právě! A proto ho nemusíš teda dělat ty ze mě! " Vyštěkl, ale hned se zarazil.

„ Promiň, jsem ze všeho hrozně mimo, " zhroutil se na postel a hlavu si dal do dlaní. V tu chvíli k nám došel Ringo. Věděl jsem, že se chce zeptat na to, co se právě stalo.

„ Co se stalo? " Podíval se na George a jeho ránu na ruce. Protočil jsem očima nad tím, že ho to začalo zajímat až po takové době, ale i přesto jsem mu vše povyprávěl.

S Georgem jsem se nakonec po chvíli nadobro usmířil a Ringo se vrátil zpět ke své posteli. Zbytek dne proběhl v naprosté tichosti. John si četl, Ringo si ještě dělal pořádek v jeho věcech a George psal do svého diáře a chvilkami se snažil brnkat do strun, jak nejtišeji mohl.

Já jsem si tedy opět vzal svůj zápisník a za posledních paprsků, které dopadali do našeho pokoje jsem psal nová slova, která mi běhala v mysli.

Sice se tu mezitím odehrálo spoustu nehezkých situací, ale je to tady zatím docela v pohodě.

Pořád mi ale vrtá hlavou John. Nejdříve je první kdo se chce kamarádit a potom celý den dělá, jako kdyby jsme tu nebyli. Co když je to nějaká jeho taktika? Co když má nějaké plány zaměřené proti nám? A co když je to prostě jenom taková povaha s měnící se náladou každých pět minut? 

Hlavně doufám,že se mi zítra na našem prvním cvičení nestane nějaký úraz a nepotkám toho namachrovaného ničemu, který Georgovi způsobil ten úraz. To bych pak taky mohl odnést daleko horším způsobem, než dneska George. Někdy si myslím, že jsem až moc hodný a obětavý . To je můj celý problém.