"Víš, proč jsem taková, jaká jsem?" zapředla Bebe rozhovor, zatímco kráčeli ulicemi města.
"Jako... divná?" užuž se chtěl zeptat Tobias, ale nakonec si to rozmyslel.
"Jaká?"
"Tichá."
Tobias si oddechl, že předtím nic neřekl.
"Proč?"
Chvíli se odmlčela.
"Vyrostla jsem v děcáku," odpověděla smutně.
"Proč?" potřásl Tobias hlavou.
Neodpověděla.
"Nechci ze sebe dělat chudinku, jenom mi přijde nespravedlivé, že si lidé neváží věcí, které mají. Nedochází jim, že někteří jsou v nevýhodě."
Tobias se zamyslel. Právě míjeli starou čajovnu Faichilto's, na kterou měl díky rodičům hřejivé vzpomínky.
Něco na tom bylo.
Bebe měla pravdu. Byla neuvěřitelně moudrá, až to na její věk vypadalo divně.
Je ale snad v něčem normální? pousmál se Tobias v duchu.
"A co teď? Máš rodinu?" zeptal se povzbudivě.
"Ale jo. Rodina Cleevsových mě v jedenácti letech adoptovala. Pak to začlo být v pohodě," pousmála se. Zadíval se do těch jejích temně hnědých očí. Chtěl vědět víc. Chtěl o ní vědět všechno.
"A co tvoje rodina?" optala se.
"Hrozně normální, až je to nudné."
"V jednoduchosti je krása," zasmála se. Bylo divné to slyšet od někoho jako ona. Až sarkastické.
Bavili se a procházeli se městem.
Zdálo se to jako chvilka, ale to proto, že čas ubíhal rychle. Tobiase Bebeina osobnost fascinovala, a kladla mu otázky do hlavy. Jak může člověk jako ona ve společnosti vůbec existovat, jak může přežít v těch stereotypních šablonách? Jak může přetrvat něco tak pestrého uprostřed černobílého světa?
Prošli náměstím a dorazili až k masivnímu kovovému zábradlí. Desítky metrů od něj dolů tekla řeka. Toto místo sloužilo jako vyhlídka. Byly tu lavičky, stromy...
Najednou začlo mírně krapat.
"Á!" zasmála se Bebe, "doufala jsem, že se to stane, ta obloha na to úplně vypadala."
To už nadšeně začla skládat deštník.
"Miluju déšť!" vypískla a zatočila se. Zvedla ruce nad hlavu a zazubila se.
"Počkej! Co teda s tím deštníkem?" Tobias špatně formuloval, vyveden z míry Bebe. Až teď si vzpomněl na tu sázku. Vždyť kvůli ní přece Bebe oslovil! Ani nevěděl proč, každopádně mu to už ani nepřišlo tak důležité, jako předtím.
"Jo, tohle," uvědomila si Bebe.
"Věc se má takhle," začala s úsměvem, "zbožňuju déšť. Nechápu, proč lidi nosí deštníky a pláštěnky, proč se kryjí pod autobusovou zastávkou, proč rychle utíkají domů?"
"Asi aby nezmokli," namítl Tobias, ale zajímalo ho, co bude dál.
"Já ráda moknu. Každopádně mám zároveň ráda svůj deštník. Baví mě ho nosit, dělat že je užitečný. Radši to, než ho zahrabat doma ve skříni. Už to chápeš? Prostě miluju déšť, ale zároveň miluju deštník."
Déšť pomalu ale jistě sílil a Bebe vypadala štastněji než kdy předtím.
"To je chytré," poznamenal Tobias, "nikdy by mě nic takového nenapadlo."
Pousmála se nad komplimentem.
"Děkuji. Každopádně jste oba s tvým kamarádíčkem prohráli. Smutné, že půjdete do školy jako neandrtálci."
Tobias si naoko ztrápeně povzdechl. Nevěřil svým uším. Nikdy by ho nenapadlo, že sama Bebe Cleevsová ho promočeného bude škádlit, tady v dešti na vyhlídce, zatímco bude radostně poskakovat kolem.
Chvíli se vedle sebe jen z vyhlídky dívali na deštivou krajinu a Tobias přemýšlel, jestli je vůbec možné si někoho natolik oblíbit za tak krátkou dobu.
"Líbíš se mi," přiznal se. Pohlédl jí do mokrého obličeje, ale ona jen párkrát zmateně zamrkala.
"Proč se divíš?" zeptal se s úsměvem.
Pohlédla na něj, do těch jeho bažinových očí, zarostlých hustým tmavým obočím. Nebyl to žádný pohádkový krasavec. Kdyby byl, zklamalo by ji to.
"Jsi první kdo mi něco takového řekl," pousmála se.
"Tomu nevěřím."
"Ale jo, je to tak. Za tou bláznivou holkou v koutě se nikdo nehrne. Upřímě se divím, že jsi taky ještě nezdrhl."
"Měl bych?"
"Ne, ale lidi to dělávají."
"Lidi jsou cvoci."
"Možná. Moc se s nimi nebavím," pokrčila rameny.
Zasmál se.
"Ale teď vážně," pohlédla na něj, "proč jsi ještě pořád tady?"
Odmlčel se. Pak odvětil:
"Protože nejsi jako ostatní. Jsi divná. A to mě přitahuje."
Nebe jako by se protrhlo, najednou je zprudka zkropily proudy vody. Vyhlídka se vyprázdnila, nikde nikdo. Všichni utíkali domů. Zabouchnout se před tou nádherou padající z nebe.
Všude bylo naprosto liduprázdno.
Ještě chvíli tam jen tak stáli a povídali si.
Když vtom Tobias pochopil. I v dešti je krása. Neskutečná. Pro ty, co před ní však vždy utečou, bude navždy skryta...
