Wiliem mě tedy nakonec přemluvil. Půjdu s ním, a jeho kamarády večer ven. Jo...vytáhnou antisociála jako já ven...heh..... Jelikož mi došla čistě černé trička, vzal jsem si modré s bílými proužky. Nebo bílé s modrými proužky? Ne. Vážně dnes halucinace nepotřebuju. Spíše pseudohalucinace. Pravé halucinace pokládáš za realitu. Teď ale víš že jsem výtvorem tvé schizofrenie. Wow. Emil si přečetl wikipedii. Wikiskripta. Sakra... Přerušil jsem svůj tok myšlenek, a radši si zapálil. Ne! Rakovina plic, rozedma plic- A Emil zmizel. Někdy přemýšlím nad tím, že na otravné hlásky, co se hold objeví i když beru léky, nikotin nějak funguje..... Ale to je blbost...Vždyť někdy ani nerozeznám jestli si mluvím sám pro sebe, trpím hold samomluvou, nebo je to halucinace. Nebo blud.... Pryč od tohohle tématu. U dveří někdo zvoní. Došel jsem k nim, a otevřel. Srdce mi hned poskočilo. ,,Čau Oswalde. Tak jdem ven?" Optal se mě. ,,Samozřejmě," pousmál jsem se, zamkl byt a šel za ním. Po nějaké té chvilce chůze městem jsme došli do nějaké vinárny, hospody, já fakt nevím, kde byli Wiliemovi další přátelé. A taky dost alkoholu. Trochu mě s nimi seznámil, a pustil se s nimi do hovoru. Já se moc nezapojoval, spíš je pozoroval. Nezapadám mezi ně, to pozná každý na první pohled. Většina z nich se věnuje hlavně sportu, nebo řečnictví, jsou podobní Wiliemovi. Pesimistický, líný schizofrenik s řeznými ranami na rukou se k nim hold nehodí. Nevím jestli bych se dokázal zapojit v jiné společnosti. Seděl jsem v rohu, nervózně bubnoval prsty o stůl, a pokuřoval. Snad každý krom mě, vypil nějakou tu skleničku, a Wiliemovi se dokonce podařilo opít. Já nepiju. Kvůli lékům, kvůli schizofrenii, a tak. Nakonec jsem Wiliema vzal za ruku, oznámil ostatním že ho už radši dovedu domů, a tak se i stalo. Táhl jsem ho tak stichlým městem, on neustále něco mlel, snažil se mi vrtat ve vlasech, a já jen mlčel a táhl ho k němu domů. Konečně jsme tam došli. Tedy, hezká procházka, musím říct. Wiliem už usínal, opřený o mé rameno, a já měl toho tak dost. Našel jsem u něho klíče, otevřel byt a položil ho na zem, jelikož už stihl tvrdě usnout. Nakonec jsem ho dotáhl až do jeho postele, přeci jen nebude spát na zemi, ne? Když už jsem se tak krásně vloupal do jeho bytu, sběžně jsem si to tam prohlédl. Hezký dům. Pro jistotu jsem mu tam nechal vzkaz, protože ráno asi nebude vědět co se stalo, a jak se domů dostal. Pak jsem šel domů i já. Můj malý byt mě přivítal tmou, co se už rozlezla všude. Nemám rád tmu. Nikdy nevím co se z ní vyrojí, co mě napadne, polapí.... Sundal jsem si kontaktní čočky, a šel spát. Dnes ale stejně asi neusnu...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
