Status Quo - DRARRY, OMEGAVERSE | WIP

2. kapitola

PŘÍTOMNOST

„Do skvorejší prdele. Zabil jsem Harryho Pottera. Za to mě vyhodí!"

Draco Malfoy nervózně postával kus od místa, kde před chvílí omdlel jeho odvěký rival Potter. Ten se už dobrých pár minut nehýbal, vypadalo to, že snad ani nedýchá a vstřebal všechno to podivné oslnivé světlo. I přes vážnost situace se na moment Malfoy nedokázal ubránit poťouchlému křenění. Svět bez Pottera by byl o tolik krásnějším místem, ale přineslo by mu to kardinální průser.

Blonďák udělal pár kroků, aby přistoupil blíž. Z výšky pohlédl na nehybné tělo Nebelvíra a odkašlal si.

„Pottere?" žádná odezva nepřišla a on to zkusil ještě jednou. Bez reakce.

Poškrábal se ve vlasech a zvýšil trochu hlas. „Tak to už by stačilo, Pottere, já vím, že seš v pohodě, tak přestaň simulovat, přestává to být vtipné, ne, že by vůbec bylo, tys nebyl nikdy vtipný, chápeš?" kopl nohou do jeho boku, ne silně, ale ani zrovna nijak šetrně.

Pousmál se a kopl si ještě jednou. A znovu. A ještě jednou. Kopat takhle do Harryho Pottera vlastně bylo fajn a uklidňující. Kdyby mohl, udělal by z toho svůj nový koníček, ale pak si znovu uvědomil, v jaké je šlamastyce a sklonil se.

Zkusil Pottera ještě profackovat, ale jediné, co při tom zjistil, bylo, že měl Potter zřejmě zvýšenou teplotu, protože v obličeji sálal trochu horkem. Víčka se mu jemně třásla a jeho dech byl dost mělký. Jasné známky toho, že není úplně v pořádku. Přiklonil se blíž k jeho tváři svou hlavou a letmo se zaposlouchal. Hrudník se vážně sotva zdvihal, ale bylo evidentní, že ten zmetek černovlasá dýchá a žije. Jen se odmítá probrat. Možná to dělal naschvál, aby Draca vytrestal za jeho drzost, tak by to aspoň nazval ten obrýlený pitomec.

Zmijozelský mladík se začal obhlížet po chodbách. Ale vědom si toho, že nikdo v okolí nezaznamenal jejich potyčku, tedy bez přihlížejících svědků, mávl hůlkou. Potterovo tělo se vzneslo.

Odnést ho k Mungovi by bylo příliš složité k vysvětlování, zejména kdyby se u toho objevil i on sám. Jeden by si spočítal, kolik je jedna a jedna, jejich napjaté vztahy nebyly pro veřejnost žádným tajemstvím. Za zmrzačení válečného hrdiny by následoval nějaký trest, který by ho při nejmenším zdiskreditoval - nebo hůř - neposlal na nějaký čas do Azkabanu. Nervózně si odkašlal a sledoval pobledlou tvář na zemi. Proč musí být Potter takové nemehlo? Jak mohl vůbec porazit Pána zla?

Jedno věděl jistě, nechat ho tady nemohl, musel se postarat o to, aby byl zase v pořádku, i když to jeho hrdost těžce nesla a raději by si zatančil s Grangerovou čardáš než tohle. Vzdychl. Za to, co se chystal provést, by se nejraději proklel, ale Potter mu hezky splatí pak nějaký dluh. Možná dva. A možná mu to bude do konce jeho bídného života prostě jen připomínat, aby se cítil stejně trapně jako on teď a tady.

Už teď věděl, že se chystal udělat zřejmě tu největší volovinu ve svém životě, a že jich za svůj život udělal nespočet. Nenapadlo ho nic rozumnějšího, než vzít si toho otrapu k sobě na manor a nechat skřítky, aby se o něj postarali, než se ten nešika vzbudí a zase pošmáruje tam, kam patří.

Pár zběžných kouzelnických formulí ukázalo, že jsou jeho životní funkce v normě, pokud se tomu tak dalo říkat, protože zkrátka nevypadal, že je v normě. I přesto věřil svým magickým schopnostem a magie přece nikdy nelže, ne? Navzdory menší teplotě, kterou spraví pár vyprošťováků, se Potter jinak zdál být poměrně v pořádku. Jen se odmítal vzbudit. Možná se jen praštil příliš do hlavy a trochu si pospí. Zítra, až se vzbudí, mu Draco velmi rád vysvětlí, jaké potíže mu způsobil. Nicméně teď ho odtud musel rychle dostat pryč, než by si toho někdo mohl všimnout.