Zlomený císař

Příjezd pana N.

To osudné ráno roku 1815 bylo velmi deštivé a sychravé. Studený déšť bubnoval do oken Belcombeovic domu a zima byla taková, že až zalézala za nehty. Obyvatelům malého ostrůvku jménem Svatá Helena se do takového nečasu ani za mák nechtělo. Jen otroci museli pracovat neúnavně pro své pány. I ten nejobyčejnější voříšek byl na společenském žebříčku výš, než oni. 

Betsy ten slejvák probudil. Otevřela oči a pocítila, že je v jejím pokoji nějak moc chladno. Cítila, jak ji tělem projel chlad až se celá oklepala. Zachumlala se tedy do péřových peřin a stočila se do klubíčka. 

,,Bože! Jak já to tu nenávidím!" zaklela a očima začala po pokoji hledat svou o rok starší sestru Jane.

Rodina Belcombeova se na Svatou Helenu přistěhovala před lety, kdy Betsyin otec William získal místo u Východoindické společnosti a dal se tak na dráhu námořníka. Strávil spoustu let na moři, ale protože nebyl často doma, rozhodl se vykonávat pro Východoindickou společnost koloniálního správce a administrátora. Pozice to byla opravdu vážená, ale také to znamenalo odstěhování se z Londýna a začít úplně nový život na malém ostrůvku uprostřed Jižního Atlantiku. Svatá Helena byla sice ostrov tropický, ale také dosti nehostinný. Všude byly hory a vyhaslé sopky. Široko daleko nic, jen oceán a půda byla tak neúrodná, že se zde nedalo skoro nic pěstovat. Jen brambory a trochu řepy. Vše ostatní se muselo dovážet. Ostrov byl tak zcela závislý na Anglii, které náležel. Pro mladou Betsy to bylo vězení. Chtěla zpět do Londýna. Chtěla jít zase s kamarádkami do divadla, nebo se projít v parku. To všechno bylo ale na tomto úplném konci světa úplně nemožné.

,,Jane?" pípla Betsy z pod peřiny na svou sestru, která stála u zrcadla a česala si vlasy. ,,Nemohla bys dojít pro Lketingu, aby nám trošku přitopil v kamnech? Je tu hrozná zima,"

Lketinga byl Belcombeovic otrok z Afriky. Byl jejich majetkem už dlouhá léta. William Balcombe se k němu choval celkem hezky. Ale nikdy ho nenapadlo, dát mu svobodu po které Lketinga tak moc toužil. Na rozdíl od ostatních otroků se u Belcombeových neměl špatně, ale touha po vlastním životě byla silnější. 

Jane otráveně položila hřeben na toaletní stolek, vyšla z pokoje ke schodů, které vedly do přízemí a zahulákala. ,,Mami? Kde je Lketinga? Betsy je zase zima,"

,,Šel nasekat dříví a do stájí postarat se o koně. Tak ať se milá dáma přioblékne, když je jí taková zima!" ozvalo se z dolního patra trochu káravě.

,,Máš se oblíknout," prohodila na půl pusy a s absolutním nezájmem Jane a dala se znovu do česání.

Betsy vztekle skopla peřinu, vstala z postele, otevřela svou dřevěnou skříň a vyndala z ní kabát.

,,Holky, snídaně." zavolala jejich matka z kuchyně. Betsy tuto zprávu slyšela ráda. V břiše ji kručelo a docela se už těšila na šálek horkého čaje. Otevřela dveře od pokoje, vešla na chodbu a málem se srazila se svým mladším bratrem Williamem.

,,Já tam budu první!" ječel William a schody dolů bral po třech.

,,Vždyť ti to nikdo nesní. Ještě si rozbiješ pusu." protočila oči v sloup Betsy. V kuchyni seděl Betsyin otec a s velkým zájmem si četl noviny. Když mu jeho manželka nandavala na talíř míchaná vajíčka, ani se nepohnul. Vypadal, že nad něčím velice hluboce přemýšlí. Zřejmě mu to dělalo starost už nějakou dobu.

,,Dobré ráno." pozdravila Betsy  a přisedla si ke stolu. Její otec ani nezaregistroval, že si jeho dcera ke stolu přisedla a oči od novin nezvedl. Ještě nikdy ho takhle ustaraného neviděla.

,,Dáš si čaj?" zeptala se matka dcery.

,,Ráda." usmála se umělým úsměvem a podala matce šálek. Zanedlouho do kuchyně přišli i ostatní sourozenci a rodina Belcombeových mohla začít snídat.