Don't let me down

Co se vlastně stalo?

Ráno jsem se vzbudila, kupodivu jsem si vše pamatovala...Sice jsem stále byla smutná, ale zároveň šťastná, protože jsem po několika letech viděla svýho nejlepšího kamaráda. Každopádně jsem si sedla a popadla do ruky mobil.
11:37 Výborně, už by mohl být oběd, tak projedu upozornění a půjdu se najíst.
Instagram, Instagram, Facebook, 7x zmeškaný hovor ve 3 ráno od matky, zpráva od...„Ne, na tohle opravdu nemám nervy, budu to muset ignorovat." Řekla jsem si pro sebe poté, co jsem se podívala od koho ta zpráva je.

Vstala jsem z postele a zamířila do kuchyně. „Ah... oběd nikde a rodiče taky ne." Porozhlídla jsem se po celým bytě a pak si uvědomila, že není víkend ale prázdniny, takže rodiče jsou v práci. Udělala jsem si míchaný vajíčka, protože jsem moc líná na to vařit něco normálního. Potom si ze skříně vzala čistý hadry a šla se osprchovat a tak. Po studené "ranní" sprše jsem se oblíkla a šla si sednout do obýváku. Zapla jsem televizi, aby v pozadí něco hrálo a začala jsem projíždět Facebook a další sociální sítě.

Nic novýho...Vypla jsem telku, zbalila peněženku, klíče, telefon, cigára, popadla skate a šla pryč.
Cestu jsem měla přes park a kousek dál byl skatepark, tak jsem si tam zajela. Vyjela na tu nejvyšší rampu, sedla a zapálila jsem si cígo. Bylo asi půl 1 a začaly tam chodit malý spratci s koloběžkama a BMXkama.
„Hej hoši čumte, nějaká 13-ti letá frajerka s cigem!" Zařval jeden z nic a začali se smát. „Beztak na tom umí sotva jezdit." Dodal další. Stále si ze mě utahovali, dokud jsem se nenaštvala. Vstala jsem a pomocí skatu jsem sjela dolů. „Bacha na ni, umí sjet rampu!" Řekl ten nejvíc protivnej z nich a začali se opět smát. Sralo mě to, co si budem, tak jsem se začala bránit: „Jedinej komu je tu 13 jsi možná tak ty." „Náhodu je mi 14, a vypadni odsud, tohle je naše místo a cizí děcka tu nestrpíme." Odvětil ten malej hajzl. „Fajn." Řekla jsem a přišla blíž k němu. Popadla jsem jeho ruku a a típla o ni cigaretu. „A mimochodem, je mi 20." Po tomhle jsem naskočila na skate a odjela někam pryč. V nedalekém parku jsem si sedla na lavičku a přemýšlela, proč jsem to udělala. Co když to ten hajzl malej bude hrotit? Zavolá si na mě fotříka nebo co?
Z mého přemýšlení mě vyrušila zpráva.
*neznámé číslo*
„Otoč se za sebe.“

Vůbec netuším, kdo to mohl napsat ale otáčet se mi nechtělo. Přeci jen mi to ale po pár sekundách nedalo. Otočila jsem se a pár kroků za mnou byl Štěpán.
„Ehm...ahoj?"
„Ahoj, co tu děláš zase tak sama?“
„No přece sedím, nevidíš?"
„Vidím, a nevypadáš zrovna šťastně."
Pokrčila jsem rameny „To možná proto, že šťastná nejsem."
„Jakto? Co se děje. Vím, že jsme se takových 10 let neviděli, ale víš že mi můžeš všechno říct, tak co se vlastně stalo?"
Sklopila jsem hlavu a zhluboka se nadechla...
„Všechno to začalo 4 roky zpátky... střední škola, nový lidi a tak..Nejhorší to bylo, když jsem zjistila kdo jsem...V třeťáku k nám totiž přišla nová holka. Strašně milá, hezká no a já se zamilovala. Nechtěla jsem si to přiznat, ale city říkaly něco jinýho než hlava. Po čase jsem to řekla rodičům, že jsem prostě bisexuálka, jenže jakožto věřící mě s tím poslali do prdele a že se mám léčit, protože jsem nemocná. Jednou jsem šla do klubu, kde byla i ona, čerstvě po rozchodu s jejím přítelem tehdejším, tak jsem chtěla být hodná. Utěšovala jsem ji, říkala že to bude všechno dobrý a takový kecy prostě. Jenže ona to nedávala, tak se kvůli tomu zabila. Bylo mi 18 a já věděla že se něco změnilo. Už jsem nemusela kupovat chlast o 20% dražší u místního Vietnamce, ale normálně někde v obchodě klasickým. Chytla jsem se blbý party, začala kouřit, chlastat ještě víc než předtím... jenže v tý partě byla jedna úžasná holčina. Modrý oči, krátký blond vlasy... prostě tomboy, ale úplně dokonalá byla. Pár měsíců na to jsme se daly dohromady, takže necelý 2 roky vztahu, krásnýho vztahu. Jenže když jsem jí řekla, že se budeme stěhovat, šlo to z kopce a včera mi napsala, že vztahy na dálku nefungují a dala mi konec i přes to, že moc dobře ví, jak na tom jsem psychicky. Že mě zatím všichni jen zklamali."
„Eh..wow. Nevím co ti na to říct, je to dost smutný...Ale věř mi, já tě za nic odsuzovat nebudu, jsem tu pro tebe i po těch letech co jsme se neviděli a mám tě rád." Měla jsem slzy v očích a nedokázala normálně odpovědět, tak jsem ho jen objala a on mě jen utěšoval.
.
.
.
.
.
.
.

★Zdar a sílu, milí přátelé! Doufám že vás to baví, ale očividně ne xd každopádně mě to baví psát, takže pokud se Vám příběh nelíbí, jděte si raději zahrát Minecraft. -S láskou El♥️★