Jmenoval se Adrien

Seznámení

Přišlo září. Pro všechny patnáctileté nový začátek. Pro mě peklo. Po ukončení základky jsem na střední vstupovala s nadějí, že všechny šrámy jsem nechala za sebou a jsem připravená jít dál. Tohle "sebevědomí" bylo ovšem znovu sražené na chodník v momentu, kdy jsem vkročila do nové třídy. Když jsem viděla klesající úsměvy na dokonale nalíčených obličejích, nebo pokradmé pohledy a šepot věděla jsem, že tohle bude sakra průšvih a ani tentokrát to nedopadne dobře. 
Devátý měsíc ubíhal, rodiče se hádali čím dál víc, přátelé nepřibývali, zato povinnosti a deprese ano. Každým dnem ve mně sílil pocit, že jsem na tomhle světě vlastně zbytečná. 

Datum už si přesně nepamatuji. Vím ale, že to byl konec září. Jela jsem do krajského města, utéct před hádkami rodičů, pomluvami spolužáků a dost možná i sama před sebou. Protože jsem vždycky byla klasický smolař, tramvaj do centra mi ujela přímo před nosem. S frustrovaným povzdechem jsem se vydala pěšky při hlavní silnici směrem k řece. Nasadila jsem si sluchátka a snažila se alespoň na chvíli vypnout při mých oblíbených kapelách. S hlavou plnou myšlenek jsem skoro nevnímala okolí. Takže jsem se pochopitelně lekla, když z jedné z bočních ulic vyjela partička děcek na skateboardech a freestylových kolech. Já se stihla zastavit, ale kluk co šel z druhého směru už ne. Periferně jsem viděla odlétnout bílou hůl a pak už ležel na zemi. 
"Hej!" zařvala jsem na celou ulici za těmi výrostky, ale byli už dávno pryč. Otočila jsem se zpátky, abych zkontrolovala muže na zemi a záhy mi došlo, že je slepý. Sebrala jsem ze země hůlku, pomohla mu se postavit a podala mu jí. Na malou chvilku jsem si mohla prohlédnout. Byl mladý, okolo dvaceti. Tmavé, skoro černé, oči a delší vlasy téměř stejné barvy, které mu neposlušně padaly do čela. 
"Jste v pořádku?" 
"Já? V pohodě. A ty? Myslím, že jsem slyšel, že jsi se docela solidně lekla," odvětil a usmál se jako nějaký model z časopisu. Mít v té době myšlenky na kluky, tála bych jako máslo na sluníčku.
"Ehm, dobrý. Nechcete nějak ještě pomoct?" Nejistě po mé otázce pokrčil rameny a zeptal se mě na čas. Po odpovědi se chytil za hlavu.
"Tak to už nestíhám... Hele, nechceš kafe?" Jakožto šílený milovník kávy jsem i přes veškerá 'nebav se s cizími lidmi' varování souhlasila.
"Tak supr. Hele a tykej mi, já jsem Adrien," a napřáhl ruku směrem, odkud slyšel můj hlas. Lehce jsem mu ji stiskla. 
"Míša." 
"Hej, to je pěkný, nevadilo by ti, kdybych ti říkal Miki?" 

A takhle jsem získala svou první přezdívku, která nijak nesouvisela s tím, jak vypadám nebo co dělám. Prostě se mu líbilo, jak to zní.