Deník vraha

Má vražedkyně

Narodil jsem se v roce 1892 do průměrné rodiny s průměrným bytem, psem a rodiči. Když se na mě poprvé podívali po tom, co jsem vylezl z máminy pochvy, prohlásili, že jsem zrůda a že tak ošklivé dítě nikdy neviděli. Položili mě do matčiny náruče a ta se místo štěstím rozbrečela smutkem. Nenáviděla mě už od narození a tak nebylo divu, že mě strčila do dětského domova, kde jsem přebýval od mých 4 let.

První vzpomínka na dětský domov je, jak jsem byl s dětmi na dětském hřišti a já rozšlapával u stromu brouky. Dělalo mi dobře to křupání a pocit jejich bezmoci. Nemohli mi utéct, byl jsem mnohem rychlejší. Přišla ke mně jedna holčička. Měla modré oči jako laguna a nádherné, dlouhé blonďaté vlasy. Zeptala se mě, proč šlapu na ty nebohé brouky, ale já jí ignoroval. Nechtěl jsem se s ní bavit, ale byla neodbytná. "Proč šlapeš na ty brouky se ptám!" Chytla mě pevně na paži tak silně až to odvedlo mou pozornost od brouků. Podíval jsem se na ní. Měla naštvaný obličej a v jejich očích jsem viděl jak je zkažená. Poprvé jsem uviděl člověka, který byl podobný mně. "Dělá mi to dobře." Odpověď jí zřejmě uchvátila a zašlápla ploštici. Koukla se na mě s úsměvem a šlapala dál. Mravence, hovnivály, ploštice, pavouky, kobylky, bylo jí to jedno, smála se a dupala na křupající krunýře a schránky. Užasle jsem se na ní koukal a říkal si, jak může být něco tak krásného tak zkaženého a bezcitného. Byla první dívka, která se neštítila mé ohavné tváře, byla první dívka, která na mě sama promluvila, aniž by se mi nechtěla vysmát, byla první dívka, která ve mně vyvolala jiné pocity než zlobu, vztek a chuť zabíjet.

Další den na hřišti jsem šlapal zas s nadějí, že má vražedkyně přijde, ale ona nepřišla. Poprvé od mého příchodu do domova jsem promluvil s ředitelkou. Už při příchodu do růžové kanceláře nahodila falešný perleťově bílý úsměv a požádala mě s nafrněným máchnutí ruky ať si sednu na naleštěné křeslo. "Tak copak tě trápí zlatíčko?" zas na mě zamrkala umělýma řasy a já nesměle odpověděl "Kam odešla?". Úsměv se jí vytratil, i když věděla o koho se jedná, zeptala se kdo. "Ta holka." dal jsem jí najevo, že se nemusí snažit zakrývat pravdu. Zbytek jejího nadhledu upadl a ona sebou řízla do křesílka za stolem. "Za svými náhradními rodiči broučku. Neboj, stýskat se ti bude jen chvilku a pak na ní zapomeneš, protože jsi ještě maličký, bezmocný klouček." Neměla pravdu ani v jednom. Nezapomněl jsem na ni až do mé smrti a bezmocný sem nebyl, což jsem jí ukázal hned v zápětí. Stoupl jsem si, napřímil se a s výsměšným pohledem jsem obcházel její křeslo, na kterém seděla. "Nejsem bezmocný a vy jste lhářka. Vraťte jí zpátky, nebo toho budete trpce litovat." Vysmála se mi a zavolala vychovatelku, aby mě odvedla zpět za dětmi.

Ahoj! Doufám, že tě nový příběh zaujal. Můžu zaručit, že se příběh rozjede do velkých obrátek a že se nebudeš stačit divit. Dej pozor, aby tě příběhy moc nezaskočili a aby si z toho neměl následky. Příběhy jsou inspirovaný reálnými a skutečnými vraždami, které se stali. Nebudu se bát přidat i foto dokuntaci - tak bacha. Ke každé události přidám odstavec o konkrétní vraždě. Přeji příjemnou zábavu! 

A nezapomeň mě sledovat tady i na instagramu - adela.velharticka