Pohádka o zlé čarodějnici Táni

3

„Stůj!" zastavil ji voják pouhým slovem. „Kdo jsi? Co tu chceš? Mluv, než tě provrtám šípem!" Jeho pohled naznačoval, že to myslí skutečně vážně, že už to snad někdy udělal. Vypadal jako člověk, co nevyhrožuje, ale činí.

„Jsem Anna. A do této vesnice jdu, abych doplnila zásoby." odpověděla stručně. „Dobrá, pojď se mnou." přikázal voják.

Vůbec se jí nelíbil. Byl celý zahalený v černé a vykukovaly mu jenom oči, dvě temné tečky, které ji ani na okamžik nespustily z očí.

Po boku se mu houpal meč a přes záda měl přehozenou kuši. Tváře pokryté několika jizvami naznačovaly, že je to zkušený bojovník, se kterým si není radno zahrávat. Šel z něj strach.

Anička jej proto poslechla a vydala se za ním. On ji však chytil za paži a nedovoloval jí se vzdálit. Držel ji tak pevně, že ji z toho až bolela ruka. Netroufala se však ozvat a zaprotestovat. Nenašla na to odvahu.

Zatímco držela zatnuté zuby a nedávala najevo svou bolest, vlekl ji dál městem. Už se pomalu začala ztrácet ve spleti uliček, kterými se vydali. A to se jí nelíbilo, vůbec nelíbilo.

Lidé na ulici od nich odvraceli pohledy a začali si šuškat. Když se pokusila s někým navázat oční kontakt, odvrátil se od ní, pokřižoval se a odplivl si na zem. To nebylo dobré...

Uvědomění si ji zasáhlo. Voják ji vedl jako vězně. Věděla, že nemá šanci se mu vysmeknout, radši to už ani nezkoušela. I kdyby se jí to povedlo, stejně by to nemělo význam. Ztratila se, nevěděla, kde je. Než by to zjistila, voják by ji stejně dohnal.

Místo pokusů o útěk přemýšlela. Proč ji vedou do vězení, k soudu, na popravu, nebo kam vlastně? Proč ji vedou jako zločince? Co provedla? Nikomu přece nic neprovedla. Tak proč?

„Kam mě vedete? Co jsem provedla?" zeptala se, než ztratila odvahu.

„Tak ty nevíš? Jen počkej, ty čarodějnice, však se to dozvíš." vysmál se jí škodolibě.

Vlekl ji ještě pár minut, než se zastavili. Dorazili do cíle. Stáli před obrovskou budovou, která byla dominantou města. Pravděpodobně radnice.

Vešli dovnitř a proplétali se sítí chodeb. „Kam mě to vedete? K soudu?" opovážila se zeptat Anička. Voják její otázku úplně ignoroval. Nedal najevo, že ji slyšel. Ani se na ni nepodíval a bez mrknutí oka šel dál.

Jak měla Anička možnost zjistit, jejich cesta nevedla k soudu. S přibývajícími metry se chodba zužovala a ztemňovala, vedla z kopce a páchla hnilobou. Na takových místech běžně nebývaly soudní síně, ale spíš kobky, věznice.

Po několika desítkách metrů se voják zastavil a surově do ní strčil, až spadla na zem. Snažila se zvednout, ale nedovolil jí to. Místo toho do ní jen kopl a se slovy „Táhni, kam patříš." ji dokopal do cely. Dveře se zaklaply a muž odešel.

Ve vzduchu cítila hnilobný zápach a plíseň. Obávala se, jestli tam nebudou také krysy. Zanedlouho zaslechla slabé zapískání a něco jí přeběhlo přes nohu.

Ztuhla. Vyvedlo ji to z míry. Cítila se hrozně. Zavřeli ji do téhle zatracené kopky a ona ani nevěděla za co. A ještě k tomu, jak už si stihla všimnout, kolem ní pobíhaly krysy.

Asi hodinu přemýšlela, co dělat, jak se dostat ven. Po dlouhém přemýšlení a marných pokusech o vylomení zámku si uvědomila, že se ven jen tak nedostane.

Čekala dlouho, předlouho. Už měla takový hlad, že zvažovala, jestli nesní jednu z krys, která obývala její celu. Pak si ale uvědomila, že krysy mají větší šanci než ona, aby se dostaly ven. Nechtěla jim to pokazit. Ať se aspoň někdo z této cely dostane na svobodu. Když ne ona...

Začínala blouznit. Všechno jí bylo jedno. Povídala si s lidmi, kteří v místnosti nebyli a snažila se alespoň jednoho svého krysího společníka chytit a pohladit po zádech. Říkala mu „myší kožíšku".

Doopravdy na tom nebyla dobře. Hrdlo měla vyprahlé, žaludek prázdný a mozek jako by odešel úplně.

Jediné myšlenky, které jí ještě dávaly smysl, byly ty o Jakubovi. Vyčítala si, že mu neopětovala to dávné objetí. Sice občas ve svých snech trochu popletla chlapcovo jméno a přejmenovala ho, ale rysy jeho tváře si uchovala v paměti i přes značnou dehydrataci.

Ostatní myšlenkové pochody už dávaly smysl o poznání méně. Proto také, když voják otevřel dveře a vstoupil dovnitř, řekla: „Motýlku, proč máš tak barevná křídla? A proč nevzlétneš, když je máš?" a objala ho.

To se vojákovi nelíbilo, a tak ji odstrčil a sdělil jí, ať s ním jde nahoru. Anička sice dále mlela něco o motýlech, ale přesto ho uposlechla a následovala.

Společně došli do velké síně, kterou dívka vnímala jako dětské hřiště, a čekali, až přijdou ostatní. Muž jí ani neřekl, kdo to jsou ti ostatní, ale dívku to nezajímalo. Bylo jí všechno jedno.

Netrvalo dlouho, a do síně se začali srocovat lidé. Po dalších pár minutách byla sestava kompletní a začal soud.

„Tato osoba se prezentuje jednáním, které má pobuřující a nebezpečný charakter. Její chování je namířeno proti slovutné paní Táni, která naše město zaštiťuje a dodává mu řád." spustil hlavní řečník.

Po jeho slovech většina lidí v sálu začala přikyvovat. Souhlasili s ním.

„V dnešním soudním řízení se budeme zabývat tím, jak velký trest by měla Anna dostat. Je obviněna z antiTáňovského chování, z pobuřování a z toho, že kazí pověst paní Taťány, která si to nezaslouží a není takových pomluv hodna. Jaký navrhujete trest, pánové a dámo?" zeptal se s pousmáním všech přítomných mužů a jedné ženy.

Jako první se o slovo přihlásila jediná žena. „Všechny tyto prohřešky jsou velice závažné. Za takovéto chování si zaslouží celoživotní pobyt ve vězení, nebo rovnou smrt. To jest jediné řešení."

Po jejích slovech se ozval bouřlivý potlesk. Hlavní řečník se jen kvůli formalitám zeptal, kdo s jejím návrhem souhlasí. Všechny ruce se okamžitě vymrštily vzhůru, a bylo rozhodnuto. Doživotí, nebo smrt.

Přesně tuto nabídku dostala Anička od řečníka. Měla si vybrat. Buď stráví zbytek života v té hrozné kobce, nebo se půjde ještě naposledy projít na čerstvý vzduch, kde na ni bude čekat provaz.

Nelze si představit, jak těžké je to rozhodnutí. V cele to bylo hrozné, ale smrt nebyla o moc lepší.

Ale Anička byla stejně úplně mimo, a tak nad tím ani moc nepřemýšlela a vybrala si smrt.