Pohádka o zlé čarodějnici Táni

5

Nemohla vidět, jaký nastal poprask. Nevěděla ani, že těsně předtím, než vykročila vstříc smrti, přiletěla Táňa a zachránila ji. Místo toho, aby se se zlomeným vazem houpala ve smyčce, jen tak levitovala ve vzduchu. Žila.

Probudila se v prostorné posteli útulného pokojíku, ve kterém plál ohýnek v krbu.

Nejprve si jen rozespale prohlížela pokoj, pak ale se šokovaným výrazem ztuhla. Podle jejího výrazu šlo zřetelně poznat, že je v šoku. Uvědomila si, co se stalo.

Proto jen nevěřícně zírala do stropu. Po pár minutách její údiv přerušilo slabounké zaklepání na dveře.

„Dále." řekla. Odpovědí jí byly otevírající se dveře, ze kterých vykukovala červená hlava.

Opět ztuhla. Do pokoje totiž vstoupila Táňa. Ano, Táňa. Ta zlá, hrozivá osoba, co kvůli ní zemřela spousta lidí.

Milým výrazem se na ni podívala a sametovým hláskem řekla: „Cos tam prováděla, děvenko? Málem ses zabila."

Po těchto slovech jí málem vypadly oči z důlků. Vážně se jí teď zlá čarodějnice Táňa zeptala, co prováděla a že se málem zabila?

„Já, já... Nevím. Jsem teď ještě unavená. Moc si toho nepamatuju." odpověděla koktavě.

„Dobrá, tak já tě nechám odpočívat. Až budeš něco potřebovat, řekni mi." usmála se na ni Táňa.

„Děkuji. A než odejdete... Proč jste mě vlastně zachránila? Já to nechápu. Měla jsem být popravena za protitáňovské řeči a Vy jste mě zachránila. Nedává to smysl." Pokrčila rameny bezradně Anička.

„Ne všechno je takové, jaké se zdá." řekla jí.

„Jak to myslíte?" tázala se Anička.

„Až bude ten správný čas, přijdeš na to sama." usmála se Táňa a pokračovala: „Musím teď na nějakou dobu odjet, tak tu na mě prosím počkej. Seznam se s domem, udělej si pohodlí, najez se... Prostě jako doma."

Ještě dlouho poté, co Táňa odešla, strnule seděla a nevěřícně zírala do zdi. Probrala ji až myšlenka na toho, kvůli koho sem vlastně šla.

Nechápala, že si na Jakuba vzpomněla až teď. Mrzelo ji to. Změnit se to už ale nedalo, tak nad tím nehodlala zbytečně dlouho přemýšlet a vyrazila chlapce hledat.

„Je v pořádku? Neudělala mu Táňa něco? Proč mi na něm tak záleží? Je tady vůbec?" takové a mnohé další myšlenky jí běžely v hlavě.

Prohledala snad celý dům, objevila dokonce i Táninu sadu kartáčků na zuby, ale Jakuba nenašla.

Propadala už beznaději, hledala ho snad všude, a přitom nikde nebyl. Už nevěděla, kam jít, kde to zkusit...

Její trápení ukončil až zvuk tekoucí vody, který se ozýval z jedné z místností, o které neměla ani ponětí, že existuje.

Byl tam. Věděla to. Neváhala proto ani chvilku a vstoupila do místnosti, aby se s chlapcem konečně setkala.

Neuvědomila si ale, že vstoupila do koupelny. Jakmile otevřela dveře, spatřila v horké vodě ležícího Kubu, jehož blažený výraz byl všeříkající.

„Kubo!" zavolala.

Chlapec na její hlas zareagoval téměř okamžitě. Rychle otevřel oči, vytřeštil je a s nevěřícným výrazem se podíval za sebe, kde stála dívka, o které tolik básnil.

„Aničko? Co tu děláš?" tázal se udiveně, zatímco se mu na tváři rozléval zasněný výraz.

„Můžeš jít na chvilku ven prosím?" zeptal se dívky opatrně.