Warrior cats - Stíny lesa {📝}

1. kapitola

Cola seděl na parapetu. Pozoroval ptáčky za oknem. Ty kuličky s křídly, zobákem a nožičkami byly hodně hloupé. A všechno tam venku taky. Nic tam nebylo zábavného, a málo co se dalo sníst. Cola zívnul. Seskočil z parapetu a šel na velký pelech za svým pánem. Jenže dneska tam jeho pán neseděl. Cola prohledal celý dům, až našel svého pána v prostoru, kterému páni říkali "Pokoj". Pán dával nějaké věci do krabice. Krabice Cola znal. Byly to různě velké pokoje, jako kdyby udělané pro kočky. Byly mnohokrát menší než normální pokoje pánů. Cola šel blíž. Uviděl další krabice za rohem. Bylo jich spousta. Cola nechápal. Proč všechny věci dává do krabic? Že by konečné dostal rozum a budeme se schovávat před bouřkami a tohle jsou zásoby? Cola se rozhodl, že to je něco mezi nebem a zemí, čemu rozumí jen páníčci. Cola přišel, a začal se otírat o svého pána. Vysoký páníček přerušil dávání věcí do krabic. Zvedl Colu a vzal ho do náručí. Začal ho hladit a škrábat za uchem. Páníček chytl Colu jednou rukou a druhou rukou hledal Colův polštář. Když ho našel, položil ho na jednu krabici a někam odešel. Cola nechápal, kam to jde. Vždyť teď ho měl škrábat! Pak ale uslyšel vrzání schodů a klapání papučí. Jeho páníček šel jenom pro kapsičku, uvědomil si Cola když viděl vysokého může vcházet do místnosti s bílou miskou a kapsičkou pro kočky. Avšak Colu zaujmula miska. Nebyla to normální miska, s nějakými znaky co jsou prý jeho jméno. Byla bílá a hladká, byla hlubší. Z téhle misky normálně jedli paníčci u nich doma. Cola nechápal, ale protestovat nechtěl. Páníček do misky vysypal kapičku a Cola se na ní vrhnul. Zatímco Cola bezhlavě hltal, páníček ho hladil po zádech. ,,Tohle mi asi bude chybět nejvíc..." Zamumlal smutně mladý páníček. Cola jeho věty nikdy neřešil. Ani teď ho věta pánička nějak nezaujala.
Za chvíli už se miska blyštila čistotou. Páníček vzal misku a odnesl jí do pokoje, kterému říkali "kuchyně". Za chvíli Cola uslyšel cinknutí misky, když se dotkla jiné misky v krabici. Cola seskočil z krabice a šel dolů po schodech. Nezajímalo ho proč je všechno v krabicích. Lehl si na velký pelech, na kterém často seděli paníčci a pozorovali blikající krabici. Cola našel pohodlné místo, stočil se do klubíčka a zavřel oči. Za chvíli usnul.

Cola se probudil druhý den. Jeho pán ho musel přenést ve spánku, protože teď se probudil na jedné z krabic, a velký pelech tu už dokonce ani není. Cola seskočil z krabice a protáhnul se. Jeho rolnička na obojku zacinkala. Cola měl zelený obojek, ladící k jeho očím, a stříbrnou rolničku se zlatou známkou. Považoval je za hezké a nikdy by je nesundal. Rozhlédl se kolem. Páníček vypadal nervózně. Cola nechápal proč. Vždyť bylo hezky, slunce příjemně svítilo do oken. Za chvíli zazvonila páníčkovi černá krabička. Jako obvykle jí držel u ucha a mluvil do ní. Ale teď do ní nemluvil dlouho, jenom pár slov. Páníček okamžitě po tom co si dal černou krabičku do kapsy začal nosit krabice ven z domu. Cola nejevil o jeho aktivity nejmenší zájem.
Uběhla asi půl hodina, a před domem už byly všechny krabice. Chvíli na to přijelo velké, opravdu velké auto. Cola už v autě párkrát jel. Uvnitř bylo teplo, byly tam hlasitě zvuky a auto drncalo. Cola nechtěl jet znovu autem. Páníček šel ven, a Cola z okna viděl, že nosí krabice do velkého auta. Pozoroval to chvíli, ale pak ho to přestalo bavit. Zavřel oči a nechal se hřát sluníčkem.
Po asi půl hodině vzal páníček Colu do náručí. Vyšel z domu, ale nešel k autu. Šel opačným směrem - do lesa. Cola tam nikdy nebyl, ale jeho kamarádi co tam byli říkali že tam žijí divoké kočky, co dokáží ulovit králíka nebo přeprat psa, a nemají žádné slitování. Cola měl velký strach, když páníček vešel do lesa. Šli ještě dlouho, dokud už nebylo vidět ven z lesa. Cola byl nervózní. Páníček ho postavil na zem a vytáhl něco z kapsy. To něco byl chrastící červený míček, Colova oblíbená hračka. Jeho jasně zelené oči byly plné radosti. Takže oni si sem přišli hrát! Páníček odhodil míček nezvykle daleko. Ale to Colovi nevadilo. Rozběhl se za míčkem. Jeho kamarádi si z něj vždycky dělali srandu, že je jako pes, když pořád nosí míčky. Ale Colu to prostě bavilo. Cola uslyšel běh dvounozče, ale to mu nevadilo. Běžel pro míček, a když ho našel, vzal ho do tlamičky a běžel zpátky. Když ale doběhl zpátky, jeho páníček tam už nebyl. Nikde nic, jenom stromy, vánek a zpěv ptáčků.

761 slov.