zamilovaná do Andersena

třetí |rozhodnutí I.

když v tom...

se ozval vyzváněcí tón mého mobilního telefonu. V rychlosti jsem se snažila dojít k pultu, kde se nacházel můj malý batoh a v něm i můj mobil. Moje snaha přišlo nazmar v tu chvíli , co jsem zakopla - o svou vlastní nohu - a následně letěla k zemi. Aby toho nebylo málo, při zvedání mojí maličkosti že země jsem se uhodila do hlavy o pult. Můj telefon ale stále vyhrával vyzváněcí tón, takže jsem hmátla po batohu a hledala v něm ten zatracený telefon.
„Haló ?" ozvalo se z druhé strany a já si oddychla, jelikož mě nečekala žádná vítka ohledně mého pozdního přijmutí hovoru. „U telefonu slečna Sparksová přejete si ?" odpověděla jsem se vší slušností a usadila se na barovou židli. „Tady pan Bartens, ředitel Andersenovy university." Při těchto slovech se mi zatajil dech, jelikož v následujících minutách se mělo rozhodnout o mém životě. „A co potřebujete ?" Zeptala jsem se s velkým očekáváním a nedočkavostí v hlasu. „Chtěl bych vás informovat o vašem přijetí na Andersonovu universitu a příslušný internát. Omlouvám se že volám takhle pozdě v noci, ale rádi bychom uvítali už zítra okolo sedmé u nás." Dořekl a já nahlas polkla. Vzhledem k tomu, že cesta tam trvá nějakých pět hodin, bych mohla vyjet v jednu hodinu ráno. Jenže pak mou hlavou proběhly myšlenky...

zítra je ale ještě práce.
máš brigádu.
co rodiče ?
co má dlouholetá kamarádka Caroline ?
chci to vůbec ?
chci začít podle lidí mého věku opravdu žít ?

Jedna strana mého Já hlasitě křičela, abych se okamžitě sebrala a jela do Mandhatonu, kde sídlí již zmiňovaná škola, zatímco ta druhá usilovala o to, abych zůstala doma a splnila přání rodičů, stát se doktorkou. Čekalo na mě velké rozhodnutí, které mělo rozhodnout o mém životě...