Upon a Time ✓ || Changki

Část 6

Kihyun

Povzdechnu si, když Changkyun ráno odejde pracovat na pole. Chvíli jen tak v tichosti sedím ve světnici a povzdechávám si. Možná...možná jsem jednal trochu unáhleně a možná moje chování nebylo úplně v pořádku. Myslím na to, co mi Changkyun říkal o Minhyukovi a...je mi ho líto, musí to být hrozné, snášet takové chování od ostatních. Povzdechnu si, možná bych mu mohl zkusit dát druhou šanci...chce se jen kamarádit...a já...možná bych taky potřeboval kamarády...jen nevím, jak správně na to, nevím, jak reagovat na jeho štědrost a veselost...ale možná bych se to prostě...mohl nějak naučit. Je těžké, nebýt pyšný a povýšený, když je to přesně to, k čemu vás rodina vede hned od malička...od malička vám říkají, že jste nejlepší, že jste velevážený princ a každý se z vás posadí na zadek...je těžké snažit se chovat jinak nebo zapomenout na to, jak byl člověk vychován.

Zvednu se a nadechnu. Nakonec vyjdu z Changkunovi světničky a zadívám se naproti, kde vím, že je Minhyuk. Rozejdu se tím směrem a zaklepu na jeho dveře. Ozve se rána, asi mu něco spadlo a hned na to se otevřou dveře. Nejdřív vytřeští překvapeně oči, když mě vidí, pak ale smutně a zahanbeně sklopí hlavu a špitne tiché ahoj.

„Můžu dál," Zeptám se a on hned přikývne a vezme mě dovnitř. „hele, já...nevím, jak...se správně kamarádit, nevím, jak se omlouvat nebo tak, jen...to včera se mi nelíbilo, ale asi...jsem reagoval až moc prudce, takže...co na to zapomenout?" Začnu nejdřív zlehka. „Ale už to nedělej, ani nic podobného." Vážně se na něj zadívám a on začne něco pískat a pak mi skočí kolem krku, aby mě objal, trošku se napnu a on se s omluvou odtáhne. Zrovna má všude mouku, takže hádám, že peče. Začnu ho sledovat a možná mu začnu i trošku pomáhat, když to vidím...vypadá to jako...zábava, možná.

Ani nevím, kdy jsme si začali nenásilně povídat. Ani nevím, kdy jsem začal mluvit a kdy jsem se mu snažil vysvětlit, že to pro mě není lehké, být v jejich vesnici, protože je to o tolik jiné než v království.

„Nikdy jsem nebyl mezi obyčejnými lidmi jako jste vy....vím, že...že si Changkyun myslí, že proti vám něco mám nebo tak, ale já jen...jen tenhle život neznám, neznám věci, které děláte...žil jsem jen v království, tam mě každý opěvoval, mluvil jsem jen se sluhy a rodiče mi kladly na srdce, že musím být vážný, musím jím rozkazovat a mluvit s nimi z patra a pak...pak jsem byl ve věži s drakem, tam jsem nemluvil a teď...jsem tady a vlastně nevím, jak se tady správně začlenit...vlastně ani nevím, jestli se mám členit, vždyť jdu za chvíli zpátky do království a...já prostě nevím." Povzdechnu si, když ani nevím, jak se mi daří moje neforemné myšlenky dostávat do slov, ale tak nějak...prozradím Minhyukovi věci a části mé duše, které jsem nikdy neřekl nikomu nahlas.

„Musí to pro tebe být těžké," jemným pohlazením mě pohladí po rameni. „myslím, že to není lehké ani pro Kyunnieho...on vnitřně chápe, proč jsi takový, chápe, že jsi tak vychovaný, ale asi taky neví, jak se s tím má poprat," usměje se na mě. „myslím, že jste oba na vážkách, protože nevíte, jak správně spolu máte vycházet." Usměje se a tak nějak...rozhovor na toto téma rozvedeme a já...přicházím na to, že Minhyuk je přesně takový, jaký Kyunnie říkal, že je. Vidím na něm tu dobrotu, opravdu je to mimořádně hodný člověk.

Původně měl všechno připravit a napéct jen Minhyuk, ale začnu mu pomáhat a tak pečeme spolu, naplňujeme buchty, zdobíme koláče cukrem a naskládáme to všechno na tácy a přikryjeme utěrkami. Minhyuk mi řekne, že Hyunwoo a Changkyuna uvidíme až na slavnosti, protože to tam stejně budou chystat, takže kývám hlavou a vlastně souhlasím s tím, že budu s Minhyukem.

Když nastane čas, tak si dojdu opláchnout vodou obličej, upravím si prsty neposlušné prameny vlasů a dojdu za Minhyukem do kuchyně, abychom vzali tácy s buchtami a koláči.

Poznal jsem téměř hned, která sorta žen dělá Minhyukovi problémy. Hned, co jsme je totiž viděli v dálce, se Minhyuk naplnul a celý zatřást. I když se na mě usmál a snažil se být klidný, viděl jsem na něm, jak je z nich nervózní. A výraz těch žen a dívek byl opravdu až nenávistný, koukali se na něj jako na vraha malých štěňátek, přitom by Minhyuk nezabil ani mouchu.

Dojdeme do krčmy, kde se bude konat hlavní část slavnosti, podle toho, co říkal Changkyun, tak jídlo bude tady na stolech, jinak se bude slavit i venku, pokud to počasí dovolí. Položíme tácy se sladkým na stůl a já se lehce usměju, když to hezky naaranžujeme, musím uznat, že Minhyuk je v těchto věcech opravdu šikovný.

„Nemusel sis dělat ani škodu, od tebe to stejně nikdo nebude jíst, ty špíno." Zasměje se jedna, když k nám dojde a já vidím, jak natahuje ruku k jednomu z táců. Proběhne mi hlavou, že chce tác určitě shodit jako bych jí snad viděl do mysli, vymrštím ruku a chytím tu její, než stihne převrhnout tác s jídlem na zem.

„Nechte ho bejt," řeknu vážně a odstrčím jí ruku od tácu. „nic vám neudělal a nemůže za to, že je lepší než vy." Vyprsknu a vidím, jak se Minhyuk lehce schovává za mě.

„A co ty jako o něm víš, hm? Co víš o nás!" vyjekne druhá.

„Stačí mít oči," založím si ruce. „určitě to má důvod, proč si Hyunwoo vybral jeho a ne žádnou z vás...holt nikdo nechce mít doma závistivé nenávistné slepice, které se dokážou chovat takhle." Pozvednu obočí. Chvíli se se mnou snaží dohadovat, shodit mě a Minhyuka, ale nenechám se, najednou jako bych v sobě našel skrytou sílu v argumentech a ubiju je takovým způsobem, že nakonec poraženecky odejdou a já se pyšně usměju, když naše koláče zůstali bez úhony.

„K-Kiki!!" vypískne Minhyuk a najednou mi skočí kolem krku, skoro mě dusí, jak mě pevně drží, děkuje mi a do toho slyším, jak dojatě brečí. Chvilkami mu vůbec nerozumím co říká, ale hádám, že je asi vděčný a že jsem asi...udělal dobrou věc.

Nikdy jsem nikoho neutěšoval nebo tak takže...pro mě byla premiéra, snažit se Minhyuka přimět, aby konečně přestal plakat, protože jestli to uvidí Changkyun, bude se na mě zlobit, že jsem byl zase zlý a já tentokrát nebyl zlý, ale hodný!

Je to vlastně poprvé, co jsem na takové slavnosti. Jistě, i v království se pořádají slavnosti, ale...to bývalo vždycky spíš pro dospělé, jak tam nikdy nebyl...pořádali se u nás bály, ale to mě nebavilo, byl jsem přece jen dítě, když to všechno takhle bylo. Ale tohle...vypadá jako zábava...několik vesničanů hraje na dřevěné vlastnoručně vyrobené nástroje, hudba zní hezky a příjemně, ne tak jako v království, tahle je mnohem příjemnější. Celá vesnice zpívá jejich zřejmě lidové písně, hezky se poslouchají a jsou velmi chytlavé. Sedím na židli a i když se tomu snažím vyhýbat, tak se i já vrtím do rytmu a na mé tváři se objeví lehký úsměv.

„Tady jsem ti přinesl slova, kdyby sis chtěl taky zazpívat." Dojde ke mně Minhyuk a podá mi papír, na kterém jsou napsány slova jejich písní, co zpívají. Nejdřív vím, že bych neměl, ale všechna ta atmosféra a dění kolem mě...nakonec si začnu zpívat s nimi. „Kiki, ty zpíváš nádherně!" začne se Minhyuk rozplývat a než se naděju, tak mě za ruku táhne na malé podium s tím, že musím něco zazpívat a najde mi slova. Naléhá a nakonec začne skoro celá vesnice tleskat, abych zpíval, povzdechnu si a nakonec teda začnu, vím, že můj hlas nezní špatně, ale nikdy jsem jen tak nestál před cizími lidmi a nezpíval tak...je to moje premiéra.