Upon a Time ✓ || Changki

Část 10

Kihyun

Když jsem se v království probudil tu první noc, co Changkyun odešel...cítil jsem se zvláštně. Vlastně jsem necítil vůbec nic. Bezpečí, pocit domova nebo snad radost z toho, že jsem tady? Vůbec nic. Nikdy jsem takové věci moc neprožíval...měl jsem srdce z ledu přesně tak jako všichni tady, ale...to Changkyun donutil moje srdce pookřát, mám pocit, že si moje srdce vzal sebou a já...jsem tu jen jako prázdná skříňka s bolestí na hrudi, protože vím, že mi něco chybí.

Je mi najednou tolik proti srsti všechen ten luxus. To, jak kolem mě všichni skáčou, to, kolik máme jídla a já najednou vidím, jak moc je to nefér. My tady nevíme co s jídlem, nechávají se zbytky, nikdo si jídla neváží...zatímco Changkyun a ostatní ve vesnici tvrdě dřou, aby měli co jíst. Jako bych byl předtím slepý a najednou mi někdo otevřel oči a já...konečně vidím pravdu, vidím, jak to všechno je.

Sluhové kroutili hlavami, možná se pak za rohem smály, když jsem si v pokoji uklidil sám, když jsem šel do prádelny a sám jsem si tam hrál s tím, abych prádlo vypral. Chvíli jsem jen tak klečel a nechal se unášet vzpomínkami na to, jak jsme se s Kyunniem nasmály, když mě učil prát. Jak jsme po sobě šplíchali vodu a pěnu. Chybí mi. Nejen on...i Minhyuk, který se se mnou tak moc chtěl kamarádit...a ten nádherně čerstvý vzduch. Povzdechnu si.

Královské oblečení je najednou tak...nepohodlné a těžké. Není z tak příjemného materiálu jako prosté oblečení ve vesnici. Zvednu oči k zrcadlu, abych si až teď uvědomil, že sedím na zemi, zády opřený o postel, zatímco mi po tvářích stékají slzy.

Věděl jsem, že chci pryč. A vím, kam pryč. Procházím se ledovými tichými chodbami hradu. Vím, že to nemůžu nikomu říct, vím, že musím utéct. Moji rodiče by to určitě nepochopili. Zastavím se v kroku, když jdu kolem jejich pracovny a slyším hlasy. Zastavím, když slyším, že se baví o mě.

„Nechat ho tady? Jak nám asi tady vydělá peníze," ohradí se matka vcelku naštvaným tónem hlasu. „půjde zase hezky do věže, vyhlásíme zase konkurzy a princové nám budou sypat prachy do kapes tak, jako předtím. Do té věže za ním stejně nikdo nevleze, ten drak je bestie, co všechny zabije." Začne se pobaveně smát. Vytřeštím oči, chvíli si dávám dvě a dvě dohromady. Věděl jsem, že nejsem ve věži jen tak...podle pohádek bych musel být snad zakletý nebo co, abych musel být ve věži. Ale oni to dělají jen pro peníze, jsou jim jedno city mě nebo ostatních, je jim jedno, že ostatní zbytečně umírají...jde jim jen o to, že z toho mají profit. Svraštím obočí a tiše se rozejdu rovnou do stájí.

Nachystám si do části stáje, která je pro mého koně Ruie, všechno potřebné, sedlo, dvě deky a ranec, do kterého si pak dám nějaké jídlo na cestu a vodu. Zkontroluju, že mám všechno a ještě Ruiovi upletu v hřívě copánky, má dost hustou hřívu a často se pod ní hodně potí, tak mu tím trošku ulehčím, když mu copánky upletu.

Snažím se u večeře dělat jakoby nic, najednou mi přijde odporné, jak se matka s otcem snaží být vlezlý, jak se snaží předstírat nějaký zájem...dokud jsem neslyšel jejich rozhovor, možná bych si i myslel, že mě mají rádi, ale...jsem pro ně jen zdroj bohatství, nic jiného.

Po večeři počkám pár hodin, pak zajdu do kuchyně, vezmu si nějaké ovoce a ještě si přibalím do rance chleba. Při pohledu na chleba se musím usmát, protože si vzpomenu na něj.

Jakmile je noc a já mám jistotu, že všichni spí, tak se v tichosti skoro až vkradu do stáje, osedlám Ruie a potichu ho vedu zádním vchodem za hrad do lesa, bude to lepší, než jít hlavním vchodem a jet s Ruiem tichem po celém nádvoří.

Zhluboka se nadechnu...všude je tma, absolutně nevím, kudy bych měl jet, nevím, jaká cesta k Changkyunovi vede...ale risknu to, třeba ho najdu, někde potkám nebo někde narazím na pocestného, který mě navede. Nasednu na Ruie a zhluboka se nadechnu. Popoženu ho, aby se rozběhl a pevně v rukách držím otěže, nechci nikde přespávat ani zastavovat, protože se bojím, obzvlášť, když jedeme temnou nocí. Přes den vždycky jen na chvíli zastavím u potoka, co je blízko cesty, aby se Rui napil, s ním i já a dávám si po částech chleba, aby mi vydržel delší dobu, protože si nejsem jistý, jak dlouho pojedu.

Vytřeštím oči, když po dvou dnech jedeme s Ruiem kolem pole a louky. Tady to znám! Tady jsme s Minhyukem naháněli Changkyunovu kravičku, která utekla. A já se vztekal, když mi to uklouzlo na vlhké tváře a uklouzl jsem. Pamatuju si, jak jsem válel sudy skoro až dolů a musím se nad tím zasmát.

Všechny moje obavy jsou pryč, když přijedu do vesničky. Srdce mi buší, když míjím domy a buší mi víc, když vidím Changkyunovo stavení. Teď...se cítím, že jsem doma.

**

Je to sotva den, co jsem zpátky tady. Cítím se...šťastný jako nikdy. Zrovna stojím venku, tiše si broukám, zatímco na šnůru věším prádlo. Ne, nepral jsem ho já, musel to udělat Changkyun, protože mě to pořád nejde. Ale i tak...nezmizí mi z tváře úsměv. Včera...když jsme si lehli do postele a já zjistil, že on spí...otočil jsem se na bok směrem k němu, pozoroval jsem ho, jak poklidně oddechuje. Srdce mi bušilo víc a víc, čím víc jsem zkoumal jeho tvář. Pomalu jsem se k němu alespoň o trochu přišoupl, svojí rukou jsem se dostal pod tu jeho, abych ho mohl držet. Překvapeně jsem se začal usmívat, když moji ruku hned ve spánku sevřel.

„Kikiii, Kikiii, ahoooj," Hned za mnou přiletí to černovlasé třeštidlo, div nezakopne po cestě o vše, co mu stojí v cestě. Položí si ke mně svůj koš s prádlem a začne taky věsit. „jsem rád, že jsi zpátky. I Kyunnie! Doufal jsem, že se vrátíš." Usměje se na mě a já...mu úsměv oplatím, ani nevím, kdy jsem se naposledy tolik usmíval. Přikývnu na jeho slova. „Jaký je vlastně hlavní důvod, proč jsi přijel?" zamrká na mě zvědavě. Je mi jasné, že on odpověď už dávno zná a že ji jen chce slyšet ode mě.

„Kvůli Changkyunniemu." Šeptnu a lehce se mi tváře zbarví do červena, zatímco Minhyuk začne pištět a poskakovat kolem mě.

„Co se děje?" slyším překvapený hlas Hyunwoo a dojde mi, že už se vracejí z pole. Blíží se zima, takže...práce na poli ubývá a oni bývají doma čím dál tím častěji. Spíš je teď hodně práce u domu, protože se musí vše zazimovat.

„Ale nic." Zacpu Minhyukovi pusu dřív, než stačí vykřičet do světa to, o čem jsme se bavili a usměju se na Changkyunnieho. Hned mu vezmu z ruky ranec, ve kterém měl svačinu a láhev s vodou a dojdu vyskládat do světnice to, co zbylo a zároveň začnu ohřívat hrnec s polévkou...moje první polévka, první jídlo, co jsem kdy uvařil vlastníma rukama a já...doufám, že bude Changkyunniemu chutnat. Podle Minhyukových instrukcí jsem udělal i nudle, takže...snad to bude tak dobré, jak doufám.