Pravda mezi vlnami

1. Kamarádky

Přiběhla jsem do cukrárny a sedla si k rohovému stolu. Vedle mě si sedla moje nejlepší kamarádka a začala se smát. Bylo to vtipné, jelikož už zase chtěla, abych ji řekla, jaký byl živý koncert jedné kapely.

"Bylo to skvělé." řekla jsem prostě a upila kávu, kterou mi před chvilkou přinesl mládě vypadající světlovlasý číšník. Podle postoje a třesoucích se prstů zde byl jen chvíli. Možná je tohle i jeho první den v práci. Ale co já o tom můžu vědět. Kate si všimla mého zamýšleného pohledu a zběsile mi začala mávat před obličejem svou křehkou rukou. Když si získala mou pozornost, zasmála se a já se k ní přidala.

"Teda tys byla mimo. Šestkrát jsem se tě zeptala, co budeš dneska dělat a ty nic. Pak jsem řekla, že jsem ti koupila další kafe a ty? Opět nic. Nad čím si tak přemýšlela? Hm?" optala se s úsměvem.

"Ale to te fuk. Vlastně to ani nebylo důležité. Jen jsem trošku nevnímala. Promiň. Dneska? No, asi půjdu na procházku a pak se stavím na úřadech, kvůli tem papírům o dědictví. Pak se vrátím domů a půjdu spinkat. Za kávu děkuji. Ty?" odpověděla jsem na všechny její otázky, ale svým způsobem odpovědí.

"Aha. Já půjdu nakupovat do centra. Potřebuji novou sukni a tmavě modrou košili. Taky nějaké šperky a jídlo. No půjdu do divadla a pak také půjdu spát." zdědila mi a já dopila poslední doušky lahodné tmavé tekutiny. Mňam. Chňapla jsem po druhém hrnku stejného nápoje a zase sin usrkla. "Nehltej tu kávu tak! Chceš se polít nebo poprskat?" dodala znechuceně a chytla mi ruce, abych se už nemohla napít. Zašklebila jsem se.

"Tak promiň. Miluju kávu." řekla jsem, pustila mě a já se znovu napila. "Navíc, kofein mě drží na nohou."

"To je sice pravda, Ivy. Ale kofein ti ubírá zdraví. Chceš se dožít staří? Tak přestaň pít ten hnědej blivajz, co nazýváš kávou. Co by na to řekli tvý bratři?" Při vzpomínce na ně se mi z očí spustila vodní průtrž.

Vzpomínka;
Bylo krásně. Sluníčko svítilo a práci zpívali. Mi byli na zahradě a hráli si. Byli jsme tam já a mí čtyři bratři. Od nejstaršího jsme byli Felix, Samuel, Lukas, já (Ivy) a Raily. Zrovna jsem stála na větvy a hlasitě počítala, aby to slyšeli i oni.
"Pět, čtyři, tři, dva, jedna, teď." křikla jsem a skočila dolů. Nejstarší z bratrů, Felix, mě chytl a jemně mě postavil na zem. Sam se zasmál.
"Kdo je další ve skoku?" zeptal se Samuel a pohladil mě po vlasech.
"Raily." odpověděli jsme všichni.
"A kdo chytá?" zeptal se tentokrát Felix.
"Ivy." odpověděl Lukas. Všichni otevřeli pusu. Přikývla jsem. Raily vyšplhal na strom. Stoupl si na tu stejnou větev. Já se postavila tak, aby mi přistál v náruči. Odpočíval to a skočil. Spadl mi do náruče, ale já neměla tak velkou sílou, a tak jsme dopadli do zelené trávy. Nevydržela jsem to a začala se smát. Vstal ze mě a já se postavila. Měla jsem do krve odřené zápěstí. Bolelo to a štípalo. Sykla jsem.
"Do prdele." vydralo se ze mě.
"Ivy! To se neříká!" hlesli všichni čtyři bratři jako jeden muž.
"Tak do xardele." ozvala jsem se znovu.
"Na přišla sama?" zeptal se Felix. Přikývla jsem. "I ty jedna šikulko!"
Pak jsme zašli na koláče a šli jsme spát.

"Ale Kate, víš že oni tu nejsou. Před osmi lety zmizeli. A už je přede mnou nikdy nezmiňuj. Prosím." poprosila jsem ji a utřela si slzy. Přišel ke mě ten nový pracovník a podal mi kapesník. "Děkuji." řeknu, utřu si mokrý obličej a kapesník vyhodím. Kate přikývla. Objala mě v medvědím sevření. Rozloučili jsme se a já šla na ty zatracené úřady.