Pravda mezi vlnami

3. Přepadení

Vyšla jsem si po městě. Všude byli lidé. Na můj vkus je to podezřelí a vůbec se mi takový dav nelíbí. Vejdu raději do boční temné uličky. Sedla jsem si na schody a přemýšlela. Do uličky vešli nějací muži a začali se smát.

"Koho pak to tu máme?" zeptal se jeden z nich. Vyšvihla jsem se do sedu a postavila se před ně do obranné pozice. Ten uprostřed se zasmál. Zřejmě je to jejich šéf. "Kočička nám vystrkuje drápy."

"Pro tebe nejsem žádná kočička." řekla jsem dost naštvaným tónem. Všichni se rozesmáli.

"A jak ti mám teda říkat cukroušku?" zeptal se drze. Moc si dovoluje. Asi bych mu měla přístřihnout křidélka. Však ho ten smích přejde. Pomyslela jsem si.

"Přece anděl smrti." řekla jsem a začala jsem se smát. Nebyl to obyčejný smích. Ani nevím jak, ale můj smích zněl jako od pravého zlosina. Jsem to vůbec ještě já? To nevím.

"Tak tady končí sranda andílku." řekl šéf a vyndal si z kapsy nůž. Vyběhl proti mě. Vyhla jsem se raně do hlavy a vyndala jsem se vlastní dýku. Ohnala jsem se po něm a zabodla mu ji do břicha. Vykřikl a svalil se na zem. Další tři proti mě vyrazili. Vyhla jsem se všem ranám a pokusům, až na jednu. Jednou ranou do zad mě dostali do kolen. Spadla jsem a vyplivla trochu krve.

Do uličky vešel nějaký muž a přišel ke mě. Útočníci se ohnali i po něm. On se však vyhnul a jediným slovem je dostal na zem. "Spát." řekl. Útočníci leželi na zemi a hlasitě chrápali. Muž přišel ke mě. Mohla jsem si ho líp prohlédnout. Byl to spíš mladík. Mohlo mu být tak dvacet šest. Asi. Podal mi ruku a pomohl mi vstát. Na tváři měl kamenný výraz, který se ani teď nezměnil.

"Můžeš jít po svých nebo tě mám vzít?" zeptal se mě. Zamyslela jsem se.

"Půjdu po svých." řekla jsem. Kývl a rozešel se směrem k černému autu. Šla jsem za ním. Nasedl na místo řidiče a mě pokynul hlavou na místo spolujezdce. Uraženě jsem semkla rty do úzké čárky a nasedla. Připoutala jsem se. Neznámí si přes pusu nasadil šátek a přes hlavu kapuci. Otočil se na mě tentokrát však s milým výrazem ve tváři.

"Jak se jmenuješ? Máš rodinu? Kde bydlíš?" zeptal se mě a nastartoval. Vyjeli jsme směrem od města pryč. Podívala jsem se z okna a mé oči naplnili slzy. Vážně Ivy? Před ním? No tak vzpamatuj se. Zamrkala jsem, abych je zahnala. Poslechnu rodiče, nikdo už mě nesmí znát jménem. Jen bych jim ublížila.

"Jmenuji se Rebeka Miová. Nemám rodinu. Všichni jsou mrtvý. A bydlím u kamarádky." řekla jsem a doufala, že nepozná, že lžu. Zasmál se a dál se věnoval řízení.

"Já jsem Luk. Rodiče také nemám, ale mám bratry." řekl zvesela. Jeho změny nálad, fakt nechápu. Jeli jsme zrovna vedle moře. "Máš na prstu krev. Až dojedeme ke mě, dám ti na to náplast." Podivila jsem se jeho slovům a podívala se na levou ruku. Na malíčku jsem měla hluboký šrám a krev se z něj valila. Povzdechla jsem si. Luk mě za ruku pevně chytl a koukal na ránu.

Do cesty nám náhle skočila srna. Luk se lekl a stočil volant do prava. Auto vyjelo ze silnice a my padali do té překrásně modré vody. Auto se s námi potopilo až na samé dno moře, jelikož byli otevřená okna. Voda byla za chvíli všude a já se naposledy nadechla. Otevřela jsem dveře. A se zavřenýma očima vyklouzla ven. Už jsem neměla moc síly.

Spadla jsem do jemného písku. A upadla do bezvědomí.

Pohled Luka;
Vyklouzla ven a spadla do písku. Ach Bože. Otevřel jsem dveře a stoupl si na dně moře. Naštěstí umíme dýchat pod vodou. Nadechl jsem se a šel za ní. Byla v bezvědomí. To je divné, teď už měla být mrtvá a ona je v pohodě v bezvědomí. No mě s té holky jebne.
Vzal jsem jí do náruče a šel směrem k našemu zámku. Byl jsem pár metrů ode dveří a kolem nás se mihl stín. Plul kolem nás delfín a zvědavě si prohlížel dívku.

Je nějaká divná. Co s ní je. A neměla by být mrtvá? A kam jí neseš Luku? Víš, že jestli ji přivedeš k nám, tak tě Shadow asi zabije.

Ozval se mi v hlavě delfínův hlas. Povzdychl jsem si. Došel jsem ke dveřím a otevřel je. Delfín už tu nebyl a místo něho tu stál mladík.

"Samozřejmě, že vím, co se mnou Shadow udělá. Ale chci ji mít u sebe v ordinaci. Možná je jako my. Protože jinak tomu vůbec nerozumím. Chápeš Wintere?" zeptal jsem se. Oba jsme vklouzli dovnitř a zavřeli za sebou. Cestou do ordinace jsme narazili na Shadowa, který nás propaloval pohledem a jakoby říkal, to si ještě vyříkáme.

Došli jsme tam. Položil jsem ji na lůžko a připl jí na zápěstí náramek. Je to něco jako měřící přístroj. Měří srdeční tep a všechny životní funkce. Přistoupil jsem ke stolku a zadal kód. Na něm se mi všechno promítlo. Všechno měla v normě. Fajn, takže byla jen mimo.

Winter zůstal stát u jejího lůžka a sledoval ji. Přistoupil jsem k ní a pohladil ji po hnědých vlasech, který ji sahali po rameno. Její víčka se zachvěla a ona otevřela oči.

"Kde to jsem?" zeptala se roztřeseně. Pomalu se posadila a přihlížela si to tu. Její pohled se zastavil na Winterovi. "Kdo je to, Luku?"

"Jsi v mé ordinaci a tohle je Winter." řekl jsem. Winter si ji dál prohlížel a ona si prohlížela jeho.

Vypadá divně, ale někoho mi připomíná. Ozval se mi v hlavě jeho hlas.

Bek se chytla za hlavu a vypadalo to, že ji něco bolí. Byla vyděšená a koukala sem a tam. Ruce se jí třásly a ona si je pomalu spustila do klína.

"Co se stalo? V pořádku? Bolí tě něco?" ptal jsem se jí. Ona vyděšeně stočila hlavu na Winta a ukázala na něj prstem.

"Slyšela jsem ho." řekla a já pozvedl obočí. "Slyšela jsem ho ve své hlavě." řekla a mě spadla čelist. To není možný. Nemohla ho slyšet. Tu zprávu může slyšet jen ten, komu je určená. Wint taky vypadal zaskočeně. Jak je tohle možné? Co je zač?

Díky za čtení. Takže ahoj, mějte se fajn a snad se vám líbí.
Vaše Lira 💞💞💞💞💞💞💞💞💞💞💞💞💞💞💞💞💞💞💞💞💞