Záhadná postava

Kapitola 4.

I to, že je teta teď ve dne z ničeho nic náměsíčná mi v momentální situaci připadalo dost pravděpodobné.
Řekl jsem si, že to risknu a ověřím si, že je v pořádku. Takovým nejistým a docela očekávaným tónem hlasu na lehce vyděšeného kluka jsem se na ní pokusil zavolat „Ehm.. TETO!??” Jakmile jsem to dořekl neuvěřitelně intenzivně a bolestivě mi zalehlo v uších a rozostřilo se mi všechno před očima, bylo to tak silné, že jsem slyšel jen tlukot svého srdce a slabší pískání. Už jsem si myslel, že brzo dostanu infarkt, ale... jak z nenadání se to objevilo tak rychle to zase po chvilce zmizelo, a s tím už zmizela teta z dohledu i teta. NE teď už mi to rozhodně nestálo za to jí ještě hledat. Radši se vrátím domů.

Nevím co se mi to před chvíli vlastně stalo ale přirovnal bych to k prudkému klesnutí krevního tlaku. Vím jen to, že mi doktor říkal že bych se měl pořádně napít a vyspat.

Když jsem za sebou zabouchl dveře z kuchyně se ozvalo nejistým a polonaštvaným hlasem „Marku!?” (..máma.. Hned mi došlo že je něco špatně)
Odpověděl jsem:
„Jo?”
„kdes do háje byl tak dlouho!??”
„jak dlouho? ”
„tak se podívej na hodiny, vyrážel jsi v půl páté... ”
Znovu jsem se otočil a podíval se nad dveře na starožitné dřevěné hodiny a k mému údivu už bylo něco po třičtvrtě na devět.
Sám pro sebe jsem si řekl „jak je to sakra možný?”
A z vedlejší místnosti se zase ozvalo „no to by mě taky zajímalo jak je to možný "MARKU"...”
Pořád jsem nechápal, proč zní mámin hlas tak rozzuřeně.. A pak mi to došlo, mohlo to znamenat jen jediné. JDU POZDĚ NA VEČEŘI.

Jak jsem tak ztuhle stál u ještě nedovřených dveří po zádech se mi projel proud ledového vzduchu. Teď už jsem jen čekal kdy na mě z kuchyně vyskočí neuvěřitelně naštvaná a možná i vztekem rudá věc a začne mi pro sluch až nebezpečně hlasitě vysvětlovat, proč jsem měl být už dávno doma potažmo kolik je v lese nebezpečných věcí a co všechno se mi mohlo stát. Místo toho mi jen její odraz ve skleněných dveřích starožitné vitríny pokynul ať přisednu  ke stolu. Velice nejistě a pomalu jsem přikráčel.. no.. Upřímně se v tu chvíli můj krok podobal spíš kulhajícímu psovi s plínou do které si právě nadělal strachy. Nicméně jsem se nějakým způsobem dostal ke stolu a posadil se.