Chloe Brown

40.část🖤

Po škole jsem se jako většinou vydala rovnou domů a doufala jsem, že bude doma i mamka. Tenhle den bych mohla nazvat jako usmiřovací, jelikož se mámě plánuji omluvit.
Chybí mi. Chybí mi naše filmové večery, společné vaření a povídání si o klucích. Vždycky jsme měly hrozně fajn, přátelský vztah a byly jsme si hrozně blízké. A teď spolu už skoro měsíc nemluvíme, i když jsem se o to párkrát pokoušela. Dneska jí k tomu prostě donutím.
Došla jsem k našemu malému domečku a cítila jsem, jak jsem každou vteřinu nervóznější. Odemkla jsem, očistila si boty o rohožku a vešla dovnitř. Tohle jsem dělala vždycky, ale poslední měsíc jsem hned po tom šla rovnou k sobě do pokoje, kde jsem byla až do večeře a někdy, když jsem neměla hlad až do rána. Teď jsem se ovšem vydala do obýváku, kde se většinou nacházela moje mamka. ,,Ahoj" pozdravila jsem jí nesměle, když jsem jí viděla sedět v křesle. ,,Oběd je v kuchyni" řekla klidně, zvedla se a vydala se směrem ke schodům do druhého patra. ,,Ne já nemám hlad. Chci s tebou mluvit." řekla jsem jí a sklopila oči k zemi. ,,Není o čem mluvit." celou dobu se na mě nepodívala. ,,Jasně, že je o čem mluvit! Vždyť tady spolu žijeme! Musíme spolu vycházet." rozhodila jsem rozhořčeně rukama. ,,Jsi moje máma" tohle jsem řekla už trochu klidněji.
Viděla jsem na ní, že jí je to hodně líto. Obě jsme hodně tvrdohlavý, takže usmiřování vůbec není lehký. Mamka si znovu sedla. ,,Tak o čem chceš mluvit?" zeptala se a hodila si nohu přes nohu. ,,O všem" sedla jsem si naproti ní na gauč.
,,O tom co se stalo na té chatě, o naší hádce, o Cameronovi a..." zhluboka jsem se nadechla. ,,O přestupu na jinou školu"

,,Beruško a nemohla bych třeba zkusit dojít do školy? Aby byli všichni viníci potrestáni a ty mohla zůstat na téhle škole?" podle toho jak mě oslovila jsem poznala, že je krize zažehnána. Obě jsme si během našeho rozhovoru pobrečely a asi stokrát zaznělo ,omlouvám se'. Mamka mě pochopila a já pochopila jí, čímž se více méně vyřešil náš problém. ,,Mami, to by nepomohlo. Všichni si o mně myslí svoje a to by jsi ani ty nezměnila. Pokazila jsem si to tam." lítostně jsem se usmála a víc se k ní přitulila. ,,Dobře. A ty by si vážně chtěla na školu za tim Jamesem a Alexem? Nechceš začít úplně od začátku?" poznala jsem na ní, že se jí to moc nelíbí a pořád tomuto plánu moc nevěří. ,,Jsou to moji jediní kamarádi, takže s nima chci být. Hrozně mi během tohohle měsíce pomáhali a vždycky se mi snažili pomoct. Až je poznáš tak uvidíš, že jsou vážně hrozně hodní." přesvědčovala jsem jí. Mamka jenom kývla.
,,Ještě mám jeden dotaz. Proč jsi se rozešla s Camem? Předpokládám, že to rozhodně nebylo proto, že jsem ti to řekla." Zasmála se. ,,To ne" taky jsem se uchechtla, ale o dost nervózněji než ona. Nechtělo se mi jí přiznávat, protože jsem věděla že je dost možné že jí opět zklamu. ,,No rozešli jsme se, protože jsem tu krizovou situaci nezvládla. Bylo toho na mě moc a tak jsem trochu pila...trochu moc." viděla jsem jak se mě máma snaží nechat domluvit. ,,No prostě jsem se úplně zhroutila a alkohol byl jediná věc, která mi pomáhala. Omlouvám se ti za to. Vim, že jsem tě timhle zase zklamala." cítila jsem jak mi po tváři stýká další slza. ,,Ty promiň zlato. Měla jsem tady být pro tebe a chovat se jako dospělá ženská." setřela mi palcem slzu a přitáhla si mojí hlavu na svoji hruď. ,,Jsi moje malá holčička a já už tě nikdy nenechám se takhle trápit. Kdykoliv budeš mít nějaké problémy, tak pamatuj na to, že na ně nikdy nebudeš sama. Vždycky tady budu já." taky už se jí pod náporem slz klepal hlas. Já se rozbrečela ještě víc, ale ne dojetím jako doposud, ale štěstím. V ten moment jsem byla asi nejšťastnější za celý svůj život. Rodina je prostě to nejdůležitější, i když v té naší jsme jenom my dvě.

O dva měsíce později:
No přestup na novou školu byl o trošku složitější než jsme si všichni mysleli. Na té škole totiž nebylo místo. Byla úplně plná, takže já musela ještě měsíc chodit do té školy kde jsem nebyla nazývána jinak než šlapka. Zvládala jsem to jenom proto, že jsem doufala že už to nebude moc dlouho trvat a viděla jsem před sebou svojí sluníčkovou budoucnost.
Přibližně po měsíci se mamce ozval ředitel z mé nové školy, že se jim uvolnilo jedno místo, ale že místo na intru pravděpodobně nebude až do příštího roku. Což pro mě znamenalo, že bych každé ráno jezdila dvě hodiny vlakem a odpoledne zase dvě hodiny domů. Naštěstí Jamesovo rodina má asi ten největší barák, který jsem kdy viděla a z důvodu jeho jiné orientace mojí mamince vůbec nevadilo, že bych u něj bydlela. Dům stojí asi deset minut pěšky od školy, takže je to úplně ideální.
Teď už jsem měsíc zabydlená a chodím do tý nejlepší školy, ve které jsem kdy byla. S Cameronem si občas píšeme a vypadá to, že už se na mě nezlobí. Ale nejlepší na téhle mé nové životní etapě jsou takové dvě hrozně otravné osůbky. Alex a James.
Zrovna ve vedlejší místnosti hrají šachy a hrozně sprostě u toho nadávají. Ano, oni dokázali spojit šachy a nadávání. ,,Drahoušku pomoc! On mlátí slabšího jenom proto, že je chytřejší než on" Přesně tohle se děje každej den, ale já si vůbec nestěžuju. Miluju je i s tim, že se perou jak kdyby jim bylo deset a ne skoro osmnáct let.

Tak tohle je poslední část. Doufám, že se vám líbí a celkem by mě zajímalo co si myslíte, že bude v epilogu😅 už ho mám napsaný a vydám ho asi zítra. To bude úplně poslední zmínka o Chloe Brown, protože nechci psát druhý díl. Líbí se mi jak to skončí s trochu otevřeným koncem takže to tak nechám😁 Stejně bych to druhým dílem nejspíš úplně pokazila😂
Budu ráda za ⭐️!