Zeď nářků

Naslouchal jsem známým úderům mých kroků. Nikdy jsem nepočítal, kolikrát jsem už touhle uličkou prošel. Věděl jsem jen, že jí znám naprosto dokonale. Kolik kroků zbývá mezi dvěma kontejnery po pravé straně, i kolik kamenných kvádrů tvoří po celé délce stěnu. Vše tak známé. Chladné zdi počmárané barvami, které k sobě ani zdaleka neladí, a staré nápisy jeden přes druhý, ze kterých jen těžko můžeš vyčíst, co původně zamýšlely. Nebylo to zrovna to nejromantičtější místo. Nebyly tu stromy, aby v nich vítr rozehrával svou píseň ani řeka přelévající se přes kameny. Světlo se sem téměř nedostalo. Co si pamatuji, vždy tu byla tma. Jako by si tohle místo přálo zůstat navždy skryto. I přes všechny své nedostatky to bylo naše místo. Proběhl kolem mě potkan. Už jsem ani neuskočil. Jen sebou mírně cukl při zvuku jeho rychlých tlapek pelášejících po chladné zemi. Prošel jsem kolem známé mříže kanálu, a tak jako vždy jí záměrně překročil. Byla to jedna část rituálu, který jsem prováděl každičký rok od té události. Překročit kanál, dotknout se kamenné zdi a následně se nad ní zhnusit. Připočítat k zatím vypočítaným kvádrům na stěně dalších několik, škrtnout staré číslo a připsat křídou nové. Došel jsem až nakonec slepý uličky, a otočil se na levou stranu. Stál jsem tam asi minutu, a jen hleděl na zeď. Vytěsnil jsem z mysli všechny zvuky. Hukot aut, povídání chodců venku i údery křídel ptáků. Tohle byl náš svět, a oni nebyli jeho součástí. Natáhl jsem ruku. Na chvíli jsem zaváhal, než jsem dlaň přiložil a zavřel oči. Těch několik prvních měsíců jsem jen brečel. Jako by ty slzy nikdy neměly konce. A pak jednou přestaly. Chtěl jsem je přivolat tolikrát. Jako bych jí tím, že už nepláču, zrazoval. Slzy se ale už nevrátily. Jen nekonečné utrpení, skryté před zraky všech mimo tuto uličku.

Úzkostně jsem se na ní podíval. Usmála se přes rameno, a zašněrovala druhou brusli.

,,Co si myslíš? Že se pod námi ten led zřítí nebo co?“ řekla a zasmála. Polkl jsem, zadíval se na zamrzlou řeku a opatrně nohou zkusil její pevnost. Podívala se na mě pohledem, jestli to myslím vážně.

,,Už jsi skončil? Neboj, bude to v pohodě. Letos je taková zima, že snad i ryby u dna zmrzly.“ A dřív než jsem stihl něco říct, si stoupla na led. Chvíli se pokoušela udržet rovnováhu pomocí rukou, a pak několika plynulými sklouznutími se dostala dál od břehu. Její brusle zanechaly v ledu zářezy. Ještě několikrát se sklouzla a pak se ke mně otočila.

,,Tak půjdeš už?“ Povzdechl jsem si, a po jejím vzoru si stoupl na řeku. Usmála se.

,,No vidíš. Nic se neděje.“ Roztáhla ruce od sebe a několikrát se otočila, až se dlouhé, hnědé vlasy kolem ní roztočily jako závoj. Zabruslila až do středu Labe.

,,Počkej, nechoď tak daleko!“ zavolal jsem za ní, a pokoušel se k ní dostat. Měl jsem ale co dělat abych se na ledě nerozplácl. Jako by mě neslyšela. Když byla ode mě už pěkných pár metrů daleko, otočila se mým směrem a usmála se tak klidným úsměvem, že to mé vědomí mohlo těžko pobrat. Najednou se ozvalo zapraskání. Nejprve tiché, jako když kráčíte po sněhu. V první vteřině jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Že si se mnou jen má paranoidní mysl hraje. Úsměv se vypařil. Pomalu sklonila pohled k nohám. Strnuli jsme. Asi po půl minutě zavrtěla hlavou, a udělala krok ke mně. Tentokrát byl praskot hlasitější. Oči se jí rozšířily a dřív než jsem stihl jakkoliv zareagovat, led se pod ní prolomil a ona zahučela v hlubinách. Rozeběhl jsem se za ní, div že jsem nezakopl. V té chvíli jsem si neuvědomil, že bych stejně jako ona i já se mohl propadnout. Z vody se vynořila bílá ruka snažíc se zachytit o kraj jámy. Hned na to ale zase zmizela. Proud, blesklo mi hlavou. Začal jsem rozhrnovat sníh kolem, když jsem jí zahlédl. Nehty se snažila zachytit o cokoliv vyčnívající z té hladké plochy. V první chvíli mě napadlo začít mlátit do ledu pěstmi a taky jsem to i udělal. Kromě rukou od krve ale z toho nic nebylo. Div že jsem si brusli neurval i s nohou. Plnou silou jsem udeřil nožem brusle do ledu, přitom stále hledíc do jejích vyděšených hnědých očí. Očí vidící smrt. Házela kolem sebe rukama, jak vzdorovala proudu. Hnědé vlasy jí vlály kolem hlavy jako temná svatozář. Nevnímal jsem palčivou bolest v rukou ani tehdy, když mi jedna z nich sjela po noži, a potřísnila vše kolem krví. Nesměl jsem přestat. Najednou jakoby něco v jejích očích začalo pohasínat.

,,Ne! Vydrž! Sakra.“ klel jsem tím dechem, co mi zbýval a ještě zrychlil tempo. Ruce jí sjely po ledu a vše strnulo. Jakoby se ten svět pod hladinou oddělil od toho, kde jsem byl já. Jako bych jí ukradl její čas. Zatímco já jsem ještě zrychlil, potlačujíc slzy zoufalství i bolesti, v jejím světě se vše zpomalilo. Začal jí unášet proud. Jako šílenec jsem se posunul dál. Zůstávala za mnou krvavá stopa. Zdravou rukou jsem odhrnula sníh a sledoval pohled očí, které jsem miloval. Někde v hlouby duše jsem věděl, že už jí nezachráním. Mé přítomné já si to ale nechtělo přiznat. Dál mlátilo do sněhu jako smyslů zbavené, než její tělo nadobro pohltila temnota.

 

Stiskl jsem ruku v pěst, aniž bych jí oddělil od stěny. Zadíval jsem se na její malby, které mi tu zanechala, jako jedinou vzpomínku na to že tu někdy byla, a na čárky určující měsíce jak dlouho už to je co mi doslova zmizela pod rukama. Mojí vinou. Přiložil jsem křídu ke zdi, a pevně přimkl víčka k sobě. Kéž bych jimi mohl rozdrtit veškeré emoce, které v té schránce, které říkám tělo zbyli.

,,Sbohem Annabel,“ zašeptal jsem, a tím narušil to posvátné ticho, které stejně existovalo jen v mé mysli. Kéž bych se s ní někdy dokázal opravdu rozloučit.