Grand Hotel Anime || multi-anime fanfikce

#3

"A co všechno se ode mně vlastně očekává?" Zeptal se Zenitsu a nervózně se zavrtěl. Kancelář personalisty Grand Hotelu byla až příliš sterilní, nepůsobilo to vůbec přirozeně. Všechny papíry byly úhledně srovnané do štosů, propisky v držáčku připomínaly reklamuna papírnictví a nikde ani smítko prachu nebo snad loužičky inkoustu.  A sám personalista byl kapitola sama o sobě. Zatímco mluvil, díval se na Zenitsua tak přísně, že měl blonďák pocit, jakoby se místo brigády v kuchyni hlásil do armády.

Erwin Smith domluvil. Na Zenitsua, který se během jeho vášnivé řeči čím dál víc zmenšoval, teď koukal z vrchu. A zpoza hustého obočí.  Potenciální brigádník jen nasucho polkl, k smrti vyděšený. 

O čem to ten chlap mluví? Jak zasvětit své srdce? A proč se u toho tváří tak vážně? Určitě se mi tu něco stane. Třeba se spálím. Upálím. Třeba se tam v kuchyni mezi sebou vraždí. Proto tu Inosuke pracuje, vybíjí si tu svoji násilnost. Určitě mi tuhle brigádu doporučil, aby si mohl jako oběť vzít mě. Musím to odmítnout. Musím to rozhodně odmítnout.

Z myšlenek ho vyrušil příchod růžovovlasé dívky v zástěře pocákané krví vepřového. V ruce držela nůž, taktéž od krve toho nebohého zvířete, které budou mít dnes hosti k večeři. V momentě, kdy jsi Zenitsu spatřil, zoufale vypískl. A kdyby se Erwina tolik nebál, nejspíš by mu skončíl v náruči. 

"Oh, ahoj! Ty budeš ta nová posila do kuchyně, že?" Usmála se na něj a zamávala nožem. Zenitsuovo srdce vynechalo tak osm úderů a pár kapiček ohodilo Erwinovy perfektní papíry. Při pohledu na to znečištění mu párkrát cuklo obočí.  "Já jsem Yuno Gasai, moc mě těší." Dopověděla a podala Zenitsuovi ruku, na které bylo taktéž několik kapek vepřové krve (aspoň doufám, že byla vážně vepřová).

Zenitsu na to s vyděšením pohlédl, ale něco ho přece jen přinutilo potřást si s ní rukou. Pravděpodobně to byl strach. Nebo jeho nikdy nekončící slabost pro ženy. Její ruka byla oplzle mokrá a Yuno měla pevný tisk. Zatímco mu drtila ruku, vlídně se na něj usmívala. Erwin zatím obezřetně sledoval nůž, který držela v ruce.

"Poslyš Yuno," promluvil velitel, tedy pardon, personalista a růzovovláska se na něj otočila, díky čemuž konečně propustila Zenitsuovu ruku. Ten na ni zoufala hleděl a zkoumal, jestli nemá nějaké kůstky polámané. "Tsukiyama tě nechal pobíhat po hotelu s tím nožem?"

"Momentálně není v kuchyni." Odpověděla Yuno s klidem, "Ale mám vám vyřídit, ať se u něj stavíte, chce probrat odpis nějakých zaměstnanců."

Odpis zaměstnanců? Zenitsu se opět zděsil. Jakože jsou mrtví? Panebože, co se uvnitř zdí tohoto hotelu vlastně děje?

„Už zase?" Erwin si povzdychl. „Zaměstnanci nám odpadávají jako šišky."

„Inosuke vylil pět hodin uležený vývar do odpadní stoky." Usmála se Yuno a opět zamáchala ve vzduchu nožem. Zenitsovi takřka vypadly oči z důlky. Inosuke byl vždycky neporazitelný rváč a teď... teď je na odpis? Tahle práce pro něj bude jasné smrt.. Přeci jen měl jít radši pracovat do maid-café!

„Poslyš mladý muži, vážně tě potřebujeme. Doufám, že můžeš nastoupit zítra," Erwin se zabodl pohledem do Zenitsua, který se začal scvrkávat. Byl skoro jako rozinka.  Rozhodně v tomhle proklatém hotelu nechtěl pracovat, ani kdyby ho platili zlatou cihlu denně (co by si pomyslel, kdyby věděl, že tu Yato maká za 5 yenů?), ale pohled personalisty Smitha byl neskutečně přísný. Vypadal, že byl připravený udělat cokoli, aby Zenitsua naverboval. A hned vlevo stála ta dívka s nožem.

Zenitsu nasucho polkl. A pak kývl hlavou, k smrti vyděšený a připravený na smrt. 

„Výborně! Zítra v osm tě tu očekávám. Seznámím tě s šéfkuchařem a ten tě zapřáhne." Erwin se usmál. Tedy byl to spíš škleb, za což vděčíme hlavně tomu slimáčímu obočí, ale snaha tam byla. Zenitsu přiškrceně kývl jakože rozumí. „Tak teď nám dovol tě vyprovodit." 

„H-Hai."

* * * 

„Kaneki-kuuuuuun." Zaúpěl Tsukiyama, sotva co se opřel o pult kavárny. Na čelo si přiložil dlaň a nasadil teatrální výraz ve snaze vypadat zoufale. Nejspíš i doopravdy zoufalý byl, ale nikdo mu to nevěřil. Přeháněl prostě moc často. „Já už to nezvládnu, prosím tě." Zadíval se do Kanekiho oka. „Přejdi na kuchyň... Domluvím u Erwina vyšší platové hodnocení než máš na kavárně u Yoshimury-san."

„Děkuji za nabídku." Kaneki se usmál, vzal jeden mokrý hrneček a začal ho sušit. „Ale jsem na kavárně spokojený." Uklidil hrneček do skříňky. Jedna věc byla, že se mu na kavárně líbilo. Druhá, že ho Tsukiyama a jeho výjevy děsily. Pořád si pamatoval ten den, kdy se řízl a Shuu mu podal kapesník na zastavení krvácení....Který si potom nechal. Prostě si ho strčil do kapsy a odkráčel s ním pryč, jakoby nic! Tenkrát u toho byl i Shizuo, který se od té doby rozhodl Kanekiho před tím magorem hlídat. 'Je to jasnej fetišista', říkával. 

„Ne, ne. Potřebuji tě tam. Víš co dnes udělali? Vylili vývar do odpadní stoky." Shuu se narovnal a začal zuřivě gestikulovat, přičemž mu z kapsy vykoukla špičku zakrváceného kapesníku. Kaneki ztuhl. Zíral na to jako vyvoraná myš, načež tam namířil prstem. Shu, který začal znovu mluvit, prosit a gestikulovat tomu nevěnoval moc pozornosti, ale ten kdo stál za Kanekim, ten ano.

„...kdyby byla šéfkuchařem ještě Rize, šel bys na kuchyň? Ach Kaneki, udělej mi tu radost a pojď-"

„Tsukiyama-san," ozvala se blonďatá hlava zpoza Kanekiho. „Já nemám rád násilí, ale-"¨

„Heiwajima-san," falešně usmál se Shu a o krok couvl. Z většiny lidí respekt neměl a troufal si na většinu zaměstnanců, jenže pak to viděl. Ten letící automat na manažera Oriharu. A Shizua, zalitého hněvem, připraveného hodit jich dalších několik, jen aby toho zmetka konečně trefil. Od té doby k němu chová jakýsi respekt a vždycky když vystoupí na obranu Kanekiho, Shuu se stáhne. 

„Není to Smith-san?" Podivil se Kaneki a ukázal té znepřátelené dvojici, jak jejich personalista spolu s Yuno a někým neznámým stojí u recepce.

„Poroboha proč tu ta psychopatka chodí s nožem?!" Shuu se zděsil.

„Takhle to dopadá, když sem chodíš chytat lelky místo svojí práce. Teď už jí ten nůž nikdo nesebere." Konstatoval Shizuo, zatímco si šéfkuchař zoufal.

„Mohla bych s ní promluvit," ozval se milý, dívčí hlas za jejich zády, za nímž se trojice znepokojených mužů okamžitě otočila. Zbožňovali ten hlas stejně tak, jako slečnu, které patřil. Stála tam a jako vždy se usmívala. Na sobě měla kostýmek komorné a jedno oko ji zakrývaly krátké modré vlasy.

„Dobré ráno, Rem." Řekli skoro jednohlasně a dívka se usmála. Byla milována snad každým v hotelu a několikrát vyhrála cenu zaměstnance roku. Nejenom, že byla milá a šikovná, ale pomáhala úplně všude. Nedostatek lidí v kuchyni? Rem šla pomoci. Nedostatek servírek na kavárně? Rem tam šla. Ti pitomci co dělají pokojské zase nestíhali? Rem tam šla. 

Než se dívenky stihli zeptat, komu bude zachraňovat prdel dneska, vyrušil je skřípavý zvuk. Pomalu se začaly stahovat železné rolety na oknech.

„Co se to děje?" Nechápal Kaneki. 

„To jsou rolety proti vnějším katastrofám..." Zamumlal nevěřícně Shuu. Nechápal, proč se zatahují bez jakéhokoli hlášení z vedení. „Když je venku jakékoli nebezpečí - živelné, atentát, demonstrace, co se vymkla kontrole, nebo cokoli jiného, stáhne vedení tyhle rolety a v podstatě udělá z hotelu nedobytnou pevnost. Jsou neprůstřelné, bod tání mají nesmyslně vysoký a obstojí i proti nukleárním zbraním...."

„Proč to stahují? Vždyť venku je klid." Rem se zachmuřila. Oponu od země dělilo už jen pár centimetrů.

„Nevím... Třeba je venku hlášený nějaký atentát. Bomba v protější budově, nebo tak něco." Shizuo nervózně pozoroval, jak opona hlasitě dosedla na zem.

„Ale to by nás přece varovali z vedení rozhlasem..." Bylo to poprvé, co Kaneki viděl Tsukiyamu-san a Shizua tak nejisté.

„Co ty víš. Sedí tam přece jen Izaya."